Z tohoto pohledu bylo důležité zasedání ÚV KSČ, ke kterému došlo hned na začátku června. Určilo svolání XIV. mimořádného sjezdu strany na 9. září 1968. Ustavilo odbornou komisi pro řízení ekonomiky a jejím předsedou jmenovalo prof. Otu Šika.

V úvodním referátu Alexandr Dubček konstatoval, že není důvod nechat se vyprovokovat ke změně lednového politického kurzu, nikoliv ovšem otevřít prostor antisocialistickým silám; neboť v rozděleném světě, vzhledem k třídnímu boji, nelze nechat bez povšimnutí aktivizaci poražených buržoazních tříd, živelný vznik různých organizací bez legální základny.

V závěrečné Rezoluci je také vyslovena obava vedoucích komunistů, aby proces socialistické demokracie nevyvolal archaizující tendence a neohrozil základ socialismu. V rezoluci se proto mimo jiné psalo: Je nutné zajistit politické vedení země komunistickou stranou proti její diskreditaci, proti antikomunistickým a antisocialistickým tendencím, proti pokusům vyvolávat nedůvěru a upírat KSČ právo vést společnost, čelit snahám o diskreditaci Lidových milicí.

V souvislosti s „ne vždy zdravým vývojem společenských organizací“, které zatím působí mimo legální základnu, byl zejména zmiňován K 231. Zprávy o nebezpečí vojenské intervence zemí Varšavské smlouvy byly označeny za lživé. Současný proces byl charakterizován jako obroda socialismu, demokratizace se socialistickým obsahem. Nejdůležitějšími personálními změnami byl odchod některých zastánců předlednového režimu.

Jak vidno, zasedání ÚV KSČ fakticky signalizovalo ústup od Akčního programu a veřejnost to zaregistrovala.

Prakticky souběžně se zasedáním komunistů tak několik význačných osob požádalo spisovatele Ludvíka Vaculíka o koncepci manifestu, jímž by známí vědci, kulturní pracovníci, sportovci a další mobilizovali občany k nové aktivitě na podporu progresivních sil.

Občanská společnost

Do druhého pololetí roku tak vstupovala občanská společnost, která se ve vnitropolitických a mezinárodních kontraverzích v mocensky rozděleném světě po dvaceti letech nadechla svobody. Jeden ze sloupů monopolu KSČ, cenzura, padl. Byl přijat sice nedokonalý, leč první zákon o rehabilitacích, týkající se všech občanů.

Nezbytnou pluralitu politických stran pro cestu od demokratizace k demokracii požadovala občanská sdružení a média – vedení KSČ ji však nikdy nepřipustilo. Na druhou stranu byla v červnu po dlouhé době uctěna památka amerických vojáků, padlých při osvobozování republiky. Na mnohých místech po Čechách se znovu objevily sochy T.G. Masaryka, které musely po roce 1948 zmizet. Na Slovensku si lidé podobným způsobem připomínali M. R. Štefánika. Byl také zadržen příslušník Státní bezpečnosti podezřelý z vraždy faráře Josefa Toufara v souvislosti s tzv. „čihošťským zázrakem“.

V polovině června byla prvně po letech v Praze uctěna památka čs. parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Prezident republiky Ludvík Svoboda jim udělil in memoriam vysoká státní vyznamenání. ČST s velkým ohlasem veřejnosti vysílala v režii Milana Tomsy dokument Otty Bednářové Svědectví pro výstrahu, rekonstrukci procesu z roku 1954 se sedmi obžalovanými z tzv. Velké rady; byli obviněni z průmyslové sabotáže a odsouzeni na 14 až 20 let vězení. Kamera byla i u setkání s prokurátorem, který se s bývalými obžalovanými chtěl sejít a podívat do tváře vlastní minulosti.

Národní shromáždění také v červnu schválilo novelu tiskového zákona, který označil cenzuru za nepřípustnou, ve znění: Cenzurou se označují jakékoli zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena působnost prokurátora a soudu. Šéfredaktoři odpovídali za to, že nebude zveřejněna informace obsahující státní, hospodářské nebo služební tajemství.

No a konečně 27. června v Literární listech, v Práci, v Zemědělských novinách a v Mladé frontě vyšel manifest Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům, všem. 29. června uveřejnila manifest ostravská Nová svoboda. (O manifestu, který sehrál nejenom v průběhu roku 1968 ale i později velikou roli, píšeme v samostatném materiálu).

Fond republiky

Červen také přinesl další, dnes již zapomenutý fenomén, svázaný s rokem osmašedesát. Šlo o Fond republiky. Vznikl živelně v závodech na Mostecku a v Trenčíně a rozšířil se do celé zemi. Za první dva týdny občané, za přispění některých podniků, nashromáždili 159 milionů Kčs a 41 kilogramů zlata. Tento fond měl zajistit prostředky pro zlepšení úrovně hospodářství. (Po srpnu se však nenávratně a nekontrolovatelně rozplynul ve státním rozpočtu.)

O rehabilitacích

Národním shromážděním byl přijat zákon o soudních rehabilitacích č.82/1968 Sb.
Citace z úvodu: Odčinění křivd, k nimž v minulosti došlo porušením zákonnosti na úseku trestního soudnictví, je základním předpokladem pro obnovení obecné a plné důvěry v socialistickou zákonnost a spravedlnost. Zejména je třeba, aby se urychleně dostalo plné rehabilitace občanům, kteří byli odsouzeni a potrestáni jako škůdci socialismu, ač se na zájmech socialistické společnosti trestnou činností neprovinili. Nelze však odstraňovat akty revoluční zákonnosti, oslabovat či dokonce popírat socialistický právní řád. Rehabilitace se nemůže týkat nepřátel socialistické výstavby, kteří trestnými činy proti republice nebo jinou trestnou činností porušili platné zákony a byli podle nich právem potrestáni.

Vojenské cvičení

Hodně vzruchu a četné debaty způsobilo plánované vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Došlo k němu na konci června. Místem konání se staly západní Čechy. Bylo provázeno obavami o možnost využití přítomnosti velkého množství cizích vojsk k ovlivnění domácí politické scény.

Samo cvičení proběhlo bez problémů, horší to bylo s tím, co následovalo. Cvičícím vojskům se z našeho území „nechtělo“. Odsun vojsk byl neustále z různých důvodů zpomalován a uskutečnil se až po diplomatické aktivitě ze strany tehdejších čs. Představitelů. Cvičení skončilo 30. června a všichni si oddechli, když začátkem srpna konečně opustilo poslední vojenské vozidlo naší republiku.

Bílá kniha

Svobodná média byla předmětem kritiky na všech setkáních delegací naší země s představiteli SSSR a dalších "bratrských" zemí, zvláště tehdejší Německé demokratické republiky, i telefonických nátlaků Moskvy. O tom, jak důsledně byla média sledována, svědčí také brožura, stroze nazvaná dle obalu Bílá kniha. Ve skutečnosti se jmenovala K událostem v Československu – Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků. Sestavena byla speciální Tiskovou skupinou sovětských žurnalistů a byla šířená mezi občany po srpnové okupaci.

Citace z úvodu knihy:
“Taktickou linií kontrarevoluce bylo likvidovat vedoucí úlohu KSČ, zbavit moci dělnickou třídu a rolnictvo a rozvrátit státní orgány a společenské organizace. Reakce považovala podlomení vedoucí úlohy KSČ za nejdůležitější podmínku restaurace kapitalismu v Československu.“

Jako hanobení dvacetiletého vývoje ČSSR označuje tiskovina například článek Jiřího Hanzelky Hodina pravdy v Mladé frontě, za ideologa kontrarevoluce označuje Ivana Svitáka s poukazem na článek Smysl obrody v Práci, terčem útoků jsou v Bílé knize například Alexander Kramer, Ludvík Vaculík, Emanuel Mandler, Ivan Klíma. Z tiskovin pak třeba Literární listy, časopis Student a další autoři, naše i zahraniční noviny a časopisy, rozhlas a televize, jejíž tehdejší ředitel Jiří Pelikán, údajně jeden ze stoupenců antisocialismu, připustil, aby ČST svými pořady a přenosy podněcovala antisocialismus a protisovětské nálady včetně hanebného výmyslu o účasti sovětských agentů na vraždě ministra Jana Masaryka…

Zdroje: totalita.cz, dobový tisk a další