Politika v červenci

Tak takhle nějak vnímal červenec v osmašedesátém obyčejný občan. Ti, kterým fandil a bezvýhradně věřil, to však vnímali jinak. Dost možná, že mnohý z polednových politiků začínal mít neodbytný pocit, že se řítí v „utrženém vagóně“, který neřídí, i když si pořád myslí opak…

Hned z kraje července, čtvrtého, dorazila na ÚV KSČ jedna veledůležitá pozvánka. Vedení strany bylo pozváno na jednání s „bratrskými stranami“ do Varšavy o vnitřních poměrech v ČSSR. To nevěstilo nic dobrého. Předsednictvo ÚV KSČ se nad pozvánkou sešlo prvně 8. července a za čtyři dny znovu. Nebyla to žádná jednoduchá a zřejmě ani jednoznačná jednání. Všeobecně panovala předtucha hrozeb ultimativních požadavků ze strany „spojenců“. Nakonec tak převážil názor pozvání odmítnout a navrhnout dvoustranná jednání.

Vznikla Česká národní rada

Mezi jednáními vrcholných stranických orgánů došlo ještě k jedné zajímavé a pro současnost hodně důležité červencové události. Psalo se 10. července, když poslanci Národního shromáždění zvolili 150 poslanců České národní rady jako nejvyššího zákonodárného orgánu českých zemí. Předsedou byl zvolen Čestmír Císař. Šlo o první krok k odstranění asymetrického modelu státní struktury.

ČNR vznikla na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb. „o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky“. Tento „prozatímní orgán ústavní politické reprezentace českého národa“ dostal na starost přípravné práce s ustavením budoucí částečně autonomní České republiky a jejího parlamentu, kterým měla být již volená Česká národní rada. Po mnohaletých peripetiích, kdy se například navýšil počet poslanců o padesát, se zánikem ČSFR a osamostatněním České republiky se Česká národní rada podle článku 106, odstavce (1) ústavy České republiky přejmenováním změnila na dnešní Poslaneckou sněmovnu parlamentu České republiky.

Večírek v Hrzánském paláci

Málo známá epizoda roku 1968 se odehrála 12. července v reprezentačních vládních prostorách nad Prahou. Přitom šlo o legendární večírek, oficiálně pojmenovaný jako setkání vedoucích představitelů strany a vlády s umělci, především spisovateli. O tom, proč k němu došlo, se mohou vést spory, nicméně je jasné, že „političtí muži Pražského jara“ potřebovali zjistit, co si opravdu myslí „spisovatelští muži téhož jara“.

Bylo to totiž jen pár dnů po zveřejnění Vaculíkových 2000 slov a politici si možná chtěli zajistit „krytí zad“ ze strany umělců alespoň do plánovaného zářijového mimořádného sjezdu KSČ. Samotný večírek, zvláště jeho průběh, je natolik zajímavý, že se k němu vracíme v samostatném článku, nazvaném „Mejdan v Hrzánském paláci“.

Ve Varšavě bez nás o nás a co my na to

Ve dnech 14. -15. července se ve Varšavě sešli představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Naši, jak známo, chyběli, účast v roli obviňovaných odmítli. Zcela logicky československá neúčast průběh jednání „bratrských stran“ poznamenala. Nicméně Brežněv byl na tuto situaci připraven a nebylo divu, že „pětka“ jeho koncept otevřeného dopisu československým komunistům hravě schválila. Šlo o směsici velmi vážného varování se zcela nepřehlédnutelnými prvky otevřené hrozby, protože se v Československu organizačně stmelila kontrarevoluce. Nechyběl ani výzva k rozhodnému postupu proti pravicovým a protisocialistickým silám.

Odpověď na v podstatě urážlivý a výhružný dopis schválilo Předsednictvo ÚV KSČ 17. července a o dva dny později ji schválil i celý ústřední výbor. Tón odpovědi byl sice střízlivý a uvážlivý a dokonce připouštěl, že „socialistická aktivita je provázena extrémními tendencemi“ a obsahem je i deklarace připravenosti použít „všechny prostředky v případě ohrožení socialistické moci“, nicméně dopis rozhodně vyvracel neopodstatněná obvinění a celou kritiku, kterou označoval za neoprávněnou. Absolutně a rezolutně zaznělo v odpovědi odmítnutí tezi internacionální pomoci „bratrských stran“ bránit socialismus v jiné zemi.

Je zajímavé, že vedení KSČ nijak zvlášť netoužilo po tom, aby se o obsahu „varšavského dopisu“ československá veřejnost dozvěděla. Nepovedlo se. Noviny text záhy zveřejnily a reakce drtivé většiny lidí byla naprosto jednoznačná. Takový zásah do vnitřních záležitostí suverénní země si líbit nenecháme, neslo se veřejností.

Když došlo ke zveřejnění i československé odpovědi (mimochodem byla zveřejněna pouze v Československu, dopis i jinde v zahraničí), vypukla lavina souhlasných rezolucí, telegramů a dopisů veřejnosti. To vedlo ke sjednocení občanů, k posílení důvěry k vedení KSČ, doopravdy ji důvěřovalo celých 78 procent občanů, a podpoře práva na vlastní, československou cestu rozvoje. Některé z reakcí zveřejňujeme v samostatném materiálu pod titulkem Ohlasy na dopis pěti stran.

Kauza amerických samopalů

V červenci, přesněji v den, kdy debatovali spisovatelé s politiky v paláci nad Prahou, se v jednom příkopu u cesty, nedaleko našich západních hranic „náhodou“ našlo pět batohů. Poprask nastal, když byly tlumoky otevřeny. Obsahovaly americké automatické pušky, pistole a náboje. Jasný důkaz, jak se to s celým tím Pražských jarem má a kam směřuje, to si tedy přáli organizátoři této hloupé provokace!

Tisk socialistických zemí ihned spekuloval o přípravě na kontrarevoluci. Spekulace utichly, když Kriminalistický ústav zjistil, že samopaly pocházející z druhé světové války byly konzervovány vazelínou, která se vyráběla v jedné sousední socialistické zemi. Událost již poté nikdo nerozviřoval, aby nebyly vztahy se socialistickými zeměmi ještě více „zatíženy“.

Jednání v Čierné nad Tisou

Jedno z největších světových železničních překladišť té doby a zvláště dva vagony na něm se přesně na přelomu července a srpna staly svědkem jednání vedení KSČ a KSSS. Brežněv a jeho suita bydlela ve vagonech, naši představitelé odjížděli bydlet do hotelu. K dramatickému jednání ze dnů 29. července až 1. srpna se vrátíme podrobněji příští měsíc.

V tuto chvíli tu stojí za připomenutí, že při něm vedení KSČ snad poprvé nevystupovalo jednotně. Kolder, Biľak a Švestka se totiž v mnoha případech se sovětskými argumenty ztotožňovali. Byť na závěr jednání nedošlo k podpisu žádného dokumentu, což následně vedlo k dvojí interpretaci ujednaného, bylo jasné, že sovětská strana svůj tlak na československou maximálně vystupňovala a odjížděla s představou „závazků vedení KSČ bojovat proti antisocialistickým silám“.

V souvislosti s tímto jednáním je třeba vzpomenout další „spisovatelský“ počin. Schůzce totiž předcházelo takzvané Poselství československým účastníkům, jehož autorem byl tentokrát Pavel Kohout. Také k němu se vracíme samostatným materiálem, ve kterém si všímáme zvláště toho, že toto Poselství zcela spontánně v průběhu pouhých tří dnů podepsalo přes milion občanů.

Zdroj: totalita, dobový tisk a další