Je paradoxní, že tzv. Dubnové zasedání ÚV KSČ, které se mělo později vepsat do dějin, začalo už osmadvacátého března. Zasedalo se tehdy na Pražském hradě, to aby snad každý věděl, kde rozhoduje skutečná moc.

Prakticky nejdůležitějším bodem jednání, které skončilo až 5. dubna, bylo jednomyslné schválení Akčního programu (viz Kompromis vzbuzující naděje, nic víc). Nicméně na zasedání nešlo pouze o to. Projednávaly se i další, hodně důležité věci. Došlo především k personálním změnám v předsednictvu ÚV KSČ, a co je ještě podstatnější, dospělo se k ujednání, že na mimořádném sjezdu KSČ plánovaném na září dojde k výměně celého ústředního výboru. Sjezd měl přijmout nové, mnohem demokratičtější stanovy.

Zasedání také rozhodlo o odložení květnových voleb do Národního shromáždění. Důvodem bylo, že kandidátky byly vytvořeny ještě za Novotného éry a jejich složení již neodpovídalo stávajícím poměrům. Umožňovaly sice delegovat větší počet kandidátů, než bylo poslaneckých křesel, ale občané též požadovali možnost měnit pořadí těchto kandidátů. Z tohoto důvodu se chystala novelizace volebního zákona.

Široká veřejnost uvítala, že byla na dubnovém zasedání ustanovena tzv. Pillerova komise. Dostala za úkol dokončit a prověřit rehabilitaci osob postižených v procesech let 1949-54. Výsledek její činnosti však již nemohl být, vzhledem k srpnové okupaci, nikdy projednán.

Komise se však měla zabývat pouze rehabilitací vedoucích představitelů poúnorového Československa, nikoliv obyčejných lidí. Rehabilitace v dubnu 1968 už byly v plném proudu, ale zhusta byly toliko stranické. Straníkům, postiženým v 50. letech, bylo – i posmrtně – vráceno členství ve straně a byli odměněni státními vyznamenáními.

Nová vláda a rozdělené stranické vedení

Ve světle všech společenských změn bylo nemyslitelné, aby u moci zůstala stará vláda. Proto 8. dubna jmenoval prezident Ludvík Svoboda vládu novou. V jejím čele vystřídal Oldřich Černík Lenárta a jeho vláda dostala za úkol vyřešit docela zapeklitý problém. Týkal se vyřešení vztahů mezi Čechy a Slováky na principu federálního uspořádání státu.

Obměna byla výrazná. Z minulé vlády na svých postech zůstalo jen devět ministrů, devatenáct bylo zcela nových. Mezi nimi také dr. Gustáv Husák. Byl mu svěřen dozor nad legislativou.

Vedení KSČ se rozdělilo na několik bloků. Probuzení občanského hnutí chápali jako nebezpečné nejen bývalí Novotnovci jako Jozef Lenárt nebo Antonín Kapek, ale k nim se nyní přidali i neokonzervativci Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Emil Rigo, Alois Indra a Oldřich Švestka (šéfredaktor Rudého práva). Někde uprostřed stáli Josef Smrkovský, Oldřich Černík, Alexander Dubček a Zdeněk Mlynář.

Progresivní reformní skupina tvořená Františkem Krieglem, Václavem Slavíkem a Čestmírem Císařem byla v menšině. Při schvalování akčního programu strany se všichni členové předsednictva ÚV KSČ shodli, že opoziční politické strany by vznikat neměly a odmítli i obnovu sociální demokracie.

Do událostí v Československu navíc začaly zasahovat i vnější vlivy, které se staly důležitým faktorem posilujícím konzervativní část vedení KSČ. Už jsme psali, že 23. března se československá delegace stala terčem tvrdé kritiky na poradě Varšavské smlouvy v Drážďanech. Nejostřeji zde vystupovali W. Gomulka a W. Ulbricht. Dubček po návratu z Drážďan pro ČTK pouze oznámil, že na schůzce byla vyjádřeny obavy, aby demokratizační proces nezneužily antisocialistické síly.

 Zdroj: totalita.cz, dobový tisk a další