Jenže tato byla sepsána obyčejnými, prostými a všem pochopitelnými slovy. Jenže jako i bomba opravdová, měl manifest svoje důsledky. Okamžité, krátce zpozdilé a nakonec ty odložené a snad i proto pro autory i signatáře nejzávažnější.

Netřeba snad ani opakovat, že autorem je spisovatel Ludvík Vaculík a že nad text usedl z popudu vědců Otty Wichterleho, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba, kteří se obávali o další osud obrodného procesu. Dostatečně známo je i to, že dokument byl zveřejněn 27. června 1968 v Literárních listech a v denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny a že o dva dny později vyšel v ostravském deníku Nová svoboda.

Už se zase tak moc nemluví o načasování zveřejnění materiálu. Dnes je už zřejmé, že autor, ani „objednavatelé“ neměli pro konkrétní datum zveřejnění žádný důvod. Zadavatelé chtěli, aby se tak stalo co nejdříve, autor byl limitován svými jinými povinnostmi a necítil se být časem nějak limitován. Co se však nestalo. Manifest vyšel v předvečer okresních konferencí KSČ, na kterých měli být zvoleni delegáti mimořádného sjezdu KSČ a v době kdy Národní shromáždění projednávalo zákon o rehabilitacích a novelu tiskového zákona. Dopad obsahu zveřejněného dokumentu tak byl obrovský.

O co v něm šlo

Kdo se nad celou věcí hodlá pořádně zamyslet, udělá nejlépe, přečte-li si plné znění manifestu, který na našem webu přinášíme na jiném místě. Nezprostředkovaný obsah bývá tím nejlepším, nicméně pro ty, co čas nemají alespoň stručný „sestřih“.

Manifest Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, tak zní opravdu celý jeho název, prostě jen nabádal k rozvoji lidového hnutí, které by podpořilo demokratizační proces v zemi. Současně ale varoval před antikomunismem. Přesto si „dovolil“ vyjádřit obavu z působení konzervativních stoupenců uvnitř tehdejší KSČ a československé společnosti a jejich podpory ze zahraničí. Co asi vadilo nejvíce, otevřeně upozornil na možnou sovětskou vojenskou intervenci.

Domácí reakce

Nazvat situaci, která v červnu před čtyřiceti roky panovala v Československu stojatými vodami nějakého rybníka by bylo absolutně lživé. Žádný rybník, ale bystřina, byť zrádné tůňky a přehrady, co měly zpomalit tok se začaly objevovat stále častěji.

Českoslovenští komunisté tehdy manifest nepochopili vůbec! Konzervativci jeho obsahu zneužili nejvíce, reformátoři v něm ovšem viděli nějaký protiprogram k Akčnímu programu KSČ, proto byla také jejich reakce velmi rychlá a ostrá.

Již v den zveřejnění se obsahem manifestu zabývalo na mimořádném zasedání předsednictvo ÚV KSČ. V diskusi vystoupila obě politická křídla. Konzervativci v textu viděli protisovětskou provokaci a podnět k občanské válce. Reformisté jej považovali, jak jsme již uvedli, za ohrožení svých reforem. V průběhu jednání telefonoval Alexandru Dubčekovi generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, který Dva tisíce slov označil za nástup sil, který navodí kontrarevoluční situaci.

Zasedání pak bylo přerušeno a pokračovalo až v noci z 27. na 28. června do časných ranních hodin. Je málo známo, že v průběhu té noci do sídla československých komunistů doputovala jedna zvláštní delegace. Šlo o představitele uměleckých tvůrčích svazů. Byl mezi nimi Eduard Goldstücker, Ladislav Helge a další. Hovořili na chodbě s Dubčekem, Smrkovským i s některými jinými členy předsednictva a tajemníky. Snažili se jim vymluvit představu, že jde o nějaký kontrarevoluční manifest.

Horečné noční intervence měly svůj účinek. Usnesení předsednictva sice k ránu Dva tisíce slov jednoznačně odmítlo, připouštělo však subjektivně dobré úmyslu autorů a signatářů. V usnesení nebyl manifest označen jako kontrarevoluční, pouze se tvrdilo, že by mohl být využit kontrarevolučními silami. Ve „Stanovisku předsednictva ÚV KSČ k výzvě Dva tisíce slov“, jehož autory byli Čestmír Císař a Zdeněk Mlynář, se konstatovalo, že výzva se přes poctivost úmyslů autora i signatářů obrací proti nové politice strany a vlády. Bylo v něm vyjádřeno i rozhodnutí postavit se takovýmto činům na odpor. Tehdejší tajemník ÚV KSČ Alois Indra během přestávky v jednání odeslal dálnopis určený ÚV KSSS a všem krajským a okresním organizacím KSČ. V dálnopisu manifest označil jako akt podněcující „kontrarevoluční situaci“.

O manifestu se 27. června hovořilo i v Národním shromáždění. Generál a poslanec Samuel Kodaj kvůli němu v parlamentu interpeloval vládu a prohlásil, že Dva tisíce slov jsou „výzva ke kontrarevoluci“. Ve stejném smyslu jako stanovisko předsednictva ÚV KSČ odsoudily manifest 28. června vláda a Národní fronta.

Co na to autoři?

Rozruch na nejvyšších místech přiměl iniciátory a tvůrce manifestu k veřejným vystoupením, na nichž vysvětlovali důvody vzniku textu. Ještě 27. června vystoupili v televizi Otto Wichterle, Jan Brod a Otakar Poupa, aby zklidnili vzedmutou společenskou atmosféru. O den později v televizi vystoupil k manifestu i Alexander Dubček, i když se o něm přímo nezmínil. Zadavatelé i autor sám reagovali také v tisku. Vědci se vyjádřili v deníku Práce 29. června 1968 v článku s názvem Slovo o těch, kteří podepsali a Ludvík Vaculík napsal 11. července 1968 do Literárních listů článek „Omluva o 992 slovech“.

A co veřejnost?

Vedení KSČ začalo organizovat akce na podporu svého stanoviska. Zaskočila jej však mohutná spontánní reakce veřejnosti. Mnoho pracovišť a závodů Dva tisíce slov kladně přijalo a podpořilo. Dokonce se na jejich podporu postavilo mnoho okresních konferencí KSČ v českých zemích. Například do redakce Mladé fronty došlo v následujících dnech na 20 000 rezolucí, jež výzvu podpořily.

Útoky konzervativních sil proti Dvěma tisícům slovům občanská společnost ignorovala. Po zveřejnění podepsaly dokument v následných dnech stovky osobností veřejného života a cca sto tisíc občanů.

Jednoznačně se k manifestu postavili zástupci umělců. Koordinační výbor tvůrčích svazů tehdy přijal jednoznačné stanovisko: Prohlášení Dva tisíce slov se stalo záminkou k vyvolání hysterie a nervozity, k vyvolání psychického i mocenského nátlaku na ty síly v Komunistické straně Československa a v celé společnosti, které už dlouho usilují o mravní, politickou i hospodářskou obrodu. Konzervativci se pokoušejí rozrušit jednotu progresivních sil této společnosti… Jsou to staré praktiky, které dobře známe: pomocí uměle vytvořeného skandálu odvádí se pozornost od skutečně bolavých problémů, za které jsou právě konzervativní politikové odpovědni. Zatím co Dva tisíce slov, legálně zveřejněných a podepsaných plnými jmény, je váženo na vážkách bez ohledu na celkový smysl, státní orgány nezaujaly doposud stanovisko např. k rozšiřovaným anonymním letákům, útočícím na současný vývoj z více než konzervativních pozic. To je stav, jímž jsme velmi znepokojeni…Jsme připraveni mu čelit. Jsme přesvědčeni, že mravnost a etika se v dané chvíli stávají politickou silou…

Co v zahraničí?

Nejostřeji se proti zveřejněnému manifestu postavili v tehdejším Sovětském svazu. Dva tisíce slov byly pro sovětské politbyro jen dalším důkazem toho, že Dubčekovo vedení není schopno ani ochotno akceptovat jejich instrukce. Sověti se proto k manifestu stále vraceli. Například v takzvaném varšavském dopisu politbyra ÚV KSSS předsednictvu ÚV KSČ ze 4. července 1968 nebo na pozdější schůzce v Čierné nad Tisou. Manifest odsoudila i moskevská Pravda. Psala o něm, jako o spojení s imperialistickou reakcí.

Po porážce Pražského jara se výzva Dva tisíce slov stala ve slovníku komunistického režimu symbolem kontrarevoluce. V Poučení z krizového vývoje byl manifest označen jako „kontrarevoluční platforma“, která byla „přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému“ Podle Poučení „tato kontrarevoluční výzva šla zároveň nejdále v rozněcování nenávisti proti Sovětskému svazu a vyjadřovala dokonce veřejnou pohrůžku našim spojencům ozbrojeným konfliktem“

Zdroj: totalita, wikipedia, dobový tisk