Probádat toto téma je skoro na diplomovou práci a laického čtenáře by to rozhodně nebavilo. Navíc najít dnes, po čtyřiceti letech, někoho, kdo by s nadhledem a nezaujatě zhodnotil snahy tehdejších ekonomů, je prakticky nemožné. Protože však téma hledání cest transformace domácí ekonomiky v roce 1968 k tomuto projektu neodmyslitelně patří, pominout ho nelze. Omezíme se však na fakta, hodnocení necháme mnohem povolanějším.
Příspěvek Šikovy reformy k „zázraku 1968“
„Zázrak 1968“ vybočoval od vývojové trajektorie stalinského socialismu, který se sunul časem jako buldozer odstraňující z cesty jakékoli pokusy či jen myšlenky na své ozdravení. Zázrak nazrával léta, nejméně od počátku šedesátých let. Šikova reforma byla jen jedním z řady faktorů, které uvedly společnost do gradujícího pohybu, kulminujícího v roce 1968.
Jak se změny v systému ekonomiky dostaly na pořad dne? Iniciující osobností byl Ota Šik (více o něm na jiném místě), který se v roce 1962 stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Ve své vědecké činnosti se soustředil na problematiku kritické analýzy existujícího systému centrálně plánované ekonomiky a hledání cest k překonání jeho defektů. To vyústilo do jeho knihy Ekonomika, zájmy, politika
. Současně se obklopil ekonomy, kteří přemýšleli a publikovali ve stejném duchu. Jmenujme třeba D. Fišera, M. Horálka, R. Kocandu. Z. Kodeta, B. Komendu, K. Koubu, M. Koudelku, Č. Kožušníka, V. Plevu, M. Sokola, O. Turka.
V roce 1963 ztroskotala třetí pětiletka a poprvé v éře plánování došlo k poklesu národního důchodu. Politické vedení země potřebovalo vůči veřejnosti demonstrovat svou vůli s tím něco dělat.
Takové bylo pozadí jeho rozhodnutí, aby byl zpracován komplexní návrh zdokonalené soustavy řízení ekonomiky. Ve vládní rovině byla předložením návrhu pověřena Státní komise pro řízení a organizaci (SKŘO), pro přípravu materiálů pak byla ustavena pracovní, tzv. teoretická skupina, vedená Otou Šikem a složená z výše jmenovaných ekonomů.
Na ni byl napojen František Vlasák, už tehdy člen vlády a předseda Státní plánovací komise (SPK), jehož role však byla nezastupitelná nejen pro jeho příspěvky do rozprav, podložené bohatými zkušenosti z fungování vládních orgánů, ale možná ještě více pro jeho schopnost nacházet relevanci pouček „vysoké teorie“ pro východiska z problémů, na něž ekonomika narážela.
Materiály teoretické skupiny se předkládaly k projednání SKŘO i SPK a posuzovalo je předsednictvo KSČ, někdy i její ústřední výbor. Z logiky snahy o udržení pozic jednotlivých orgánů moci vyplývalo, že původně radikálnější návrhy ztrácely postupným projednáváním na razanci.
Pro Šika, Vlasáka i teoretickou skupinu bylo jasné, že vedle osudů jejích materiálů ve schvalovacích formálních procedurách je ještě důležitější, aby původní, nerozmělněné stěžejní myšlenky reformy rezonovaly do společnosti. Naštěstí bylo možno publikovat hodně otevřeně a kriticky, cenzura rok od roku více ztrácela dech a sílu. Členové teoretické skupiny a čím dál početnější okruh názorově spřízněných ekonomů publikovali texty, které veřejnost přímo hltala. Sám Šik absolvoval desítky projevů v podnicích a jeho hlas zazníval i z obrazovky. Reforma získala vpravdě masovou sympatii, podporu a dokonce nedočkavost co se týkalo jejího vstupu do reálného života, protože byla pro veřejnost věrohodná.
Pražské jaro jako součást evropského jara
Někteří z ekonomických teoretiků si dodnes kladou otázku, jakou cestu Šik svojí reformou pro rozvoje československé ekonomiky tehdy vlastně vybral a nezřídka v této souvislosti zazní alespoň zmínka o „třetí cestě“. O co tedy šlo? Pokusíme se odpovědět jen velmi stručně. Pomoci si však musíme slovy odborníků.
Přijaté dokumenty Šikovy reformy sice nekonkretizovaly postup k tržní ekonomice v celé šíři, ale v první fázi se selektivně koncentrovaly na využití trhu primárně jako na mechanismus koordinace ekonomických aktivit a uplatnění motivace na základě principu ekvivalence, kdy se každému subjektu dostává jen důchod odpovídající jeho společenskému přínosu. Je to sféra, kde se trh po staletí prokazatelně osvědčuje jako „dobrý sluha“ a kde byla pro každého naprosto zřejmá spojitost mezi určitým reformním krokem a „vymetením“ nešvarů, které všechny trápí.
V myslích a podpoře lidí i v chování podniků se však reformní proces, jak bylo řečeno, rozvíjel značně nad rámec přijatých dokumentů. Řečeno slovy teorie, změny formálních institucí byly předbíhány změnami institucí neformálních. To je světově ojedinělý jev. Tento proces hledal především odpověď na osudovou otázku, zdůrazňovanou i ve vystoupeních Oty Šika, na symbiózu úlohy státu a trhu. Nebyla to naše originalita. V podmínkách bipolárního světa probíhala nejen studená válka s hrozbou katastrofálních důsledků, ale i soutěžení a tendence sbližování společenských a ekonomických systémů z obou stran železné opony. Naše reforma šedesátých let postupovala k symbióze úlohy státu a trhu „přidáváním“ úlohy trhu k předchozí úloze „čistého“ státu, západoevropský sociální stát k tomuto cíli postupoval z opačného břehu, „přidával“ k „čistému“ trhu úlohu státu a to v makro i mikroekonomické hospodářské politice, pluralitě vlastnictví, přerozdělování příjmů, morální motivaci. Tehdejší hospodářský zázrak – růst ekonomiky, produktivity a konkurenceschopnosti i životní úrovně – verifikoval tento reformní přístup na obou „březích“.
Na ještě vyšší úrovni abstrakce ční podvojná kardinální otázka – o niž se přeli již tehdy i Milan Kundera s Václavem Havlem – zda jsme byli „pupkem světa“ nebo spíš součástí světového vývoje a zda rozpad stalinského systému vyústí buď jen v restauraci kapitalismu, nebo i v renesanci nevyčerpaného potenciálu projektu svobodného a tržního socialismu. Pravděpodobně to bude tak, že je třeba vidět, že Pražské jaro rozkvetlo souběžně s „evropským jarem“ 1968.
Zdroj: dobový tisk a další
