Čest a sláva

V tomto neprávem zapomínaném, ale velmi zdařilém, snímku režiséra Hynka Bočana předvedla bravurní výkon Iva Janžurová, která si zahrála životem usmýkanou služku a pánovu milenku současně. Okamžitě si všimneme jejího štěkavého hlasu, když komentuje nenadále na ni kladené požadavky. Stačí jediný její pohled, jediné gesto, abychom pochopili důsledky válečných běsů a nuceného přizpůsobení.

Bočan se inspiroval stejnojmenným románem Karla Michala, v němž se autor pokusil popsat, jak se projevuje ztráta nadějí i iluzí, jak se člověka dotýká přemlouvání a přesvědčování k protirežimnímu vystoupení. Ne náhodně jsou vedeny dlouhé rozmluvy o svobodě názoru, o právu na svobodnou volbu víry. Váhavý, skeptický, zprvu jen své zájmy a prospěch sledující rytíř Rynda (Rudolf Hrušínský), jehož tvrz spíše připomíná zablácený venkovský statek, se rozhoupá k činu příliš pozdě – mezitím byl podepsán vestfálský mír a válka skončila uznáním císařských zisků.

Je zde opět glosována česká povaha, snad i národní úděl: dlouho skloněný hřbet může být stěží narovnán donkichotským odhodláním, které se navíc projeví až v okamžiku, kdy už je vše ztraceno – a zbývá jen naděje. Téma všeobecného zmaru hmotného i mravního prosvítá doslova každým záběrem. Čest a sláva se řadí mezi ty české historické filmy, které hledají paralely a přinášejí podobenství. Premiéru v kinech měl film v lednu 1969 a v reklamách se objevoval slogan Čest a sláva filmu Čest a sláva.

Královský omyl

Tento film natočil Oldřich Daněk podle vlastního románu Král utíká z boje, který vycházel ze skutečné historické události. Premiéru měl v prosinci 1968. Nejvyšší královský komoří Jindřich z Lipé (Miroslav Macháček) je nařčen ze zrady a uvězněn. Obvinění se ukáže jako neoprávněné, ale král Jan Lucemburský (Vlastimil Harapes), i když je mu teprve devatenáct, se nesmí mýlit. Královna Eliška Přemyslovna (Jana Hlaváčová) mu nabízí milost, přizná-li se k tomu, co neudělal. Ležím tu na slámě, zubožený a zbavený svobody. Jednu svobodu mi však nikdo nemůže vzít – říci NE, říká ve filmu Jindřich z Lipé. Z rozkazu krále byla přímým věznitelem pana Jindřicha fiktivní historická postava purkrabího Hýty (výborně zahraná Martinem Růžkem).

Oldřich Daněk rozehrál důmyslnou rekonstrukci psychologických motivací jednání věznitele i vězněného, jejich vztahu ke královskému dvoru a na základě jednání protagonistů ukazuje podmíněnost reálné moci. Vytvořil tak historické podobenství, které předběhlo dobu jen o týdny. Ve chvíli premiéry se ale divákům zdálo jako příliš odtažité od aktuálních událostí.


P. S.: Jistě ne náhodou právě v letech 1967–1969 vznikly filmy Markéta Lazarová, Údolí včel, Kladivo na čarodějnice i dva výše zmíněné snímky. Mají totiž mnoho společného a mohly být natočeny jen díky svobodě tvorby, kterou mohli v té době režiséři pocítit.