Myslíme si, že ona matná vzpomínka na hodiny dějepisu a kolem jednadvacátého srpna rok po roce v médiích omílaná a pořád stejná fakta a údaje nabité politikou a politiky, jejichž tváře už leckdo ani nezná, představuje obrázek revolučního roku, který už zajímá málokoho.

To je samozřejmě škoda, protože rok 1968 přece nebyl jen o politice! Stejně jako dnes žili i tenkrát lidé všedními starostmi. Chodilo se do práce, na Václavském náměstí se budoval první podchod, zamilovaní se líbali pod Máchou, Jan Palach přestoupil z vysoké ekonomické na Univerzitu Karlovu, šestiletí caparti šli prvně do školy, aby četli ze slabikáře, že Máma má mísu. Žil se obyčejný život, jenže… Díky tehdejší politice byl najednou barevnější. A také vzhledem k prožitkům mnohem intenzivnější než roky předcházející a bohužel mnohé roky po něm následující.

V roce 1968 mnohá do té doby platná tabu padla. Na noviny se stály fronty a kameloti je v mžiku rozprodávali na pražských nárožích. Časopisy přinášely témata do té doby nemyslitelná a oblíbenými se záhy staly periodické tiskoviny zcela nové, s články až neuvěřitelně otevřenými. Na filmy z Barrandovských studií se najednou opět stály fronty nejenom u pokladen domácích kin, ale i v zahraničí. Spisovatelé psali knížky, které se na pultech knihkupectví ani neohřály a na koho se nedostalo, četl díla na pokračování v novinách. Rozhlas a gramofonové desky přicházely s nahrávkami, které si zamilovali nejen ti, kterým v tom roce bylo osmnáct a dvacet bez dvou a chodili do kaváren na odpolední čaje, ale i mnohem starší posluchači Kubišové, Vondráčkové, Neckáře, Přenosilové a mnohých dalších. Na hranicích sice zůstávali dráty a pohraničníci se psy, ale hraniční přechody se staly zčistajasna propustnějšími. Hitem letních dovolených se tak opět po desetiletích stalo jadranské pobřeží a vyrazit do Vídně či Paříže se už nerovnalo nesplnitelné sci-fi. Společně s tím, jak do obchodů nesměle nakouklo i zboží vně "socialistického tábora" , se lidé vůbec nebránili diktátu módy a s hity na Rádiu Luxembourg hledali na pultech alespoň náznak toho, co nosili jejich vrstevníci jinde v Evropě. V tom roce se v kostelech konaly pravidelné beatové bohoslužby a studenti znovuobjevili Majáles a v pražských nočních barech se dal vidět striptýz a k noblese patřilo pít koňak z Albánie, známý albaňák a kouřit k němu pravé "ameriky" a …

A centrem toho všeho byla samozřejmě Praha. Společenské změny zasáhly samozřejmě celé tehdejší Československo, jenže v hlavním městě se dělala, diskutovala, či formovala politika s pozdějším názvem Pražské jaro. Je jasné, že Pražané to jaro prožívali také ze všech Čechů a Slováků nejintenzivněji. Nejvíc si ho užívali, také za něj nejdéle ze všech bojovali a posléze za něj také snad nejtvrději zaplatili.

A my bychom chtěli, aby o tom všem byl náš seriál. Samozřejmě si uvědomujeme, do jak velikého jablka jsme se zakousli. Víme, že mnohá z témat, která jsme si do jakéhosi "jízdního řádu" našeho projektu vepsali, snad pouze naťukneme. Obáváme se, že na mnohá zapomeneme zcela. Jenže cílem není býti dokonalými. Takovým nebyl snad vyjma svatých nikdy nikdo a to ani v roce 1968, v tom báječném roce, který však skončil pod psa.