Říjen roku 1967 se už nesl ve znamení typicky podzimního počasí. Nijak zvlášť v tom měsíci nepršelo, přesto byla obloha často zamračená a co hůř, teploty v některých dnech nevyšplhaly přes osm stupňů. Bylo zkrátka lezavo.
Mezi funkcionáři komunistické strany začalo rovněž přituhovat. Myšlenky, které zazněly toho roku na IV. sjezdu československých spisovatelů (k tomu se v našem seriálu ještě vrátíme), splnily roli klacku, jimž se píchlo do vosího hnízda. Spíš než vosy však připomínaly tehdejší špičkové nomenklaturní kádry sršáně. S jejich razancí začíná uvnitř komunistické strany vřít nespokojenost se způsobem práce vedoucích stranických orgánů, rodí se kritika poměrů v zemi. Ačkoliv v říjnu ještě tehdejší první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný není přímo jmenován, nikdo nepochybuje, že on je hlavním terčem. Uvědomují si to všichni a mezi nimi i na tehdejší poměry velmi mladý generál Šejna ( Chystal "semínkový" generál puč?).
Novotný urazil Slováky
Poněkud překvapuje, že kritika absolutní špičky, tedy Novotného, nejčastěji míří ze slovenské strany. Celé dění tak dostává nádech národnostních třenic mezi nejvyššími představiteli strany. Na vině byl do značné míry skutečně Antonín Novotný. 
Jeho vystoupení bylo zcela nevhodné a zástupce slovenských komunistů si tím proti sobě jednoznačně postavil. On skutečně žádným velkým přítelem Slovenska nikdy nebyl a navíc si to u Slováků pořádně "rozlil" svým nedomyšleným činem z léta 1967.
Povinnosti ho tehdy přivály na Slovensko a do programu návštěvy byla zahrnuta i jeho účast na oslavách stého výročí založení gymnázia v Martině. Oficiality ještě proběhly, jak měly, ale potom přišel zádrhel. Ve sborovně bylo pro "vzácnou nejvyšších stranickou a státní návštěvu" přichystáno občerstvení. To ke všeobecnému překvapení a hlavně nevoli hostitelů první tajemník a prezident demonstrativně odmítl a odešel se naobědvat do nedaleké hospody.
Brežněv pomoc odmítl
Je docela možné, že popisovaný případ byl onou pověstnou poslední kapkou, kterou míra trpělivosti s Novotného politikou přetekla. Ten si to velice dobře uvědomoval, ale v té době měl ještě dost sil, aby okamžitému krachu zabránil. Veškerou kritiku rázně odmítl a zasedání ukončil. Oficiálním důvodem bylo, že se měla delegace strany a vlády, což v té době do značné míry byli stejní lidé, zúčastnit oslav Velké říjnové socialistické revoluce v Sovětském svazu. Toho chtěl ale Novotný využít především pro sebe a v Moskvě hledal podporu u tehdy nejmocnějšího muže Leonida Brežněva. Byl dokonce připraven pozvat Leonida Iljiče do Prahy. Záměr mu ale nevyšel. Zase jeho vlastní chybou. Brežněv totiž Novotnému nezapomněl, že nijak výrazně neocenil odvolání Chruščova a jeho nahrazení právě Brežněvem.
Přišel prosinec a ústřední výbor zasedl znovu. Vědělo se, jak Novotný v Moskvě pochodil, známa byla i Brežněvova slova, že se jedná o vnitřní záležitost Československa. Na polarizaci sil se nic nezměnilo proto jen zdánlivě. Ukazovalo se, že pozice Antonína Novotného prakticky ochabla a postarala se o to nová vycházející politická hvězda, kterou byl první tajemník Komunistické strany Slovenska Alexander Dubček ( Kapitolky ze života Alexandra Dubčeka). Byl to především on, kdo tlačil Novotného do kouta a když ho tam už dostal a zbývalo jen zbavit ho funkce nejvyššího představitele československých komunistů, vzepjali se jeho stále méně početní stoupenci k poslednímu odporu a s odvoláním, že se blíží Vánoce, zasedání 21. prosince přerušili. To byl ale jejich poslední úspěch, protože na zasedání zcela jasně zaznělo, že by bylo dobré funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky od sebe oddělit. Antonín Novotný tak ještě před svátky uslyšel, jak mu zvoní hrana…
Proč zrovna Alexander Dubček
Koncem prosince roku 1967 začalo nad většinou území Československa vytrvale sněžit a sníh dále padal i přes Nový rok a doprovázel účastníky pokračujícího zasedání ústředního výboru, které začalo hned třetího ledna 1968. Tentokrát byl útok proti Novotnému ještě drtivější a odolat mu v žádném případě nemohl. Nejednalo se dlouho a velice brzy bylo odhlasováno, že Novotný na funkci ve straně k 5. lednu abdikuje. Stalo se a hned následující den byl do čela KSČ zvolen do té doby prakticky neznámý Alexander Dubček.
Byla to překvapivá volba. Jak se později ukázalo, kostka pro Dubčeka padla především proto, že málo známý politik nijak nevadil jak stoupencům, tak ani odpůrcům Antonína Novotného, jemuž byla ponechána prezidentská funkce. Navíc skutečnost, že se prvním tajemníkem stal Slovák, pomohla uklidnit rozjitřené slovensko-české vztahy. Společně s touto "volbou z rozumu" započaly další personální změny, a to postupně na všech stranických úrovních. Do funkcí začali nastupovat lidé, později označováni za představitele Ledna.
Lidem to ještě bylo "celkem fuk"
Pozoruhodné je, že vše se v tu chvíli odehrálo bez nějaké zvláštní pozornosti veřejnosti. Ta měla jednak po svátcích zcela jiné starosti, jednak na lidi pomalu začaly doléhat příznaky krize socialistického hospodářství. To bylo, jak známo, podle sovětského vzoru přeorientováno na těžký průmysl. Zjednodušeně řečeno, hlavním ekonomickým ukazatelem tak bylo množství vytavených tun železa.
Také v zásobování trhu se začaly projevovat velké nedostatky. V různých obdobích chyběly různé druhy zboží, které doprovází člověka celý život. Od dětských plen přes utěrky, toaletní papír, hřebíky až po rakve. Potraviny, především maso, byly v té době nedostatkové a některé druhy ovoce se v obchodech objevovaly většinou jen při různých společenských a politických výročích.
Ve společnosti byl patrný rozdíl mezi ideály a realitou. Každému nebylo měřeno stejným metrem a jistý rozdíl mezi členem strany a nestraníkem byl patrný. Jinak však panovalo naopak rovnostářství. Šikovný pracovník měl stejnou mzdu jako jeho líný kolega. Vyčnívat se nevyplácelo. Bylo to zdrojem zbytečných potíží. Tajení vlastního názoru se u většiny obyvatelstva stalo společenským požadavkem již od školních let. To vše se ale mělo brzy změnit…