První příležitostí, kdy mohli lidé veřejně a masově vyjádřit svůj nesouhlas se srpnovou okupací a posrpnovým vývojem v Československu, se paradoxně staly každoroční oslavy Velké říjnové socialistické revoluce.

Před, a také po roce 1968 byly čs. sdělovací prostředky vždy plné materiálů vztahující se k bolševické revoluci v Rusku. Tehdy slavný 7. listopad byl mimochodem také dnem, kdy v čs. kinech začínal tradiční festival sovětského filmu a kdy i televize sovětskými filmy, mnohdy s revoluční tematikou, rozhodně nešetřila. Pro normální obyvatele českých a slovenských měst a větších vesnic však den oslav VŘSR také znamenal večerní lampionový průvod.

Také 7. listopadu 1968 u nás lidé vyšli do ulic. Místo lampionů se však objevilo volání protisovětských hesel a strhávání sovětských praporů z veřejných budov. Ale to nezůstalo bez následků. Policie zakročila, 167 osob bylo zadrženo. Někteří byli obžalováni, jiní byli nahlášeni zaměstnavatelům nebo školám. Co následovalo? Vyloučení ze školy, nemožnost dalšího postupu v zaměstnání. Normalizační metody již začaly fungovat.

Ne všichni byli proti

Jak to už bývá a jak je to i normální, tak zatímco většina společnosti ještě doufala, že i přes okupaci a schválení „dočasného pobytu“ se dá mnohé ještě zachránit, našli se tací – a nebylo jich málo –, kteří posrpnový vývoj vítali.

Nešlo pouze o novou garnituru politiků nebo o představitele těch politických sil, kteří byli po lednu 1968 odstaveni. Proti pokračování polednové politiky reformního křídla v tehdejší komunistické straně se postavili také mnozí straníci, především ti dlouhodobí a ještě předváleční. Po republice se se setkáními těchto „starých straníků“ jakoby roztrhl pytel a účastníci se vždy hlásili k proletářskému internacionalismu. Zkrátka konzervativní síly začaly v průběhu listopadu značně posilovat svoje pozice. Oporu pro svoje snahy našly i v nejvyšším stranickém orgánu. O listopadovém plénu ÚV KSČ podrobněji informujeme v samostatném článku, nicméně byť se na něm nejvyšší komunistický orgán sice slovně přihlásil k polednové politice, ale varující na něm bylo výrazné distancování se od jejích údajných negativních prvků. Zde také byla poprvé otevřeně vyhlášena potřeba normalizace poměrů a odsouzeny negativní prvky polednové politiky.

Studenti stávkovali

Vysokoškoláci v Českých Budějovicích vstoupili do protestní stávky proti posrpnovému vývoji již v předvečer oslav VŘSR. O stávce se psalo, ale větší podpory se dočkala až 17. listopadu, kdy se k ní na tři dny připojily i další vysoké školy. V podstatě šlo o reakci na výzvu Akademické rady vysokoškoláků v Českých Budějovicích, obracející se na studentské organizace s požadavkem k výrazné podpoře představitelů pražského jara. Po Mezinárodním dnu studentstva tak tři dny obsadili studenti ve všech českých vysokoškolských městech své fakulty, aby zdůraznili 10 požadavků, ve kterých se domáhali splnění slibů daných polednovým programem KSČ.

Stávku podpořili i pracující v závodech. Vláda se stávkujícími studenty v zájmu uklidnění situace a nerozšíření stávky jednala. Příznačné pro tu dobu přitom bylo, že maďarský a bulharský tisk hodnotily stávku jako spiknutí protisocialistických sil. A snad ani nepřekvapí, že právě tento argument byl později použit neboli zneužit při represích proti organizátorům stávky.

Pokud jsme již vzpomněli zahraniční tisk, je třeba k tomuto tématu ještě dále dodat, že sice v posledních listopadových dnech svoji nechvalnou činnost ukončil nenáviděný rozhlasový vysílač Vltava, provozovaný sovětskými okupačními vojsky, nicméně byl nahrazen tištěným periodikem Zprávy.

Také tento časopis vznikl plně v sovětské režii, byť byl tištěn v tehdejší Německé demokratické republice. Jeho obsah vzbuzoval ve všech čestných lidech pohoršení. Dokonce se objevily rezoluce z továren, požadující jeho zastavení. Přestože tato tiskovina porušovala československé zákony, nebylo ale v moci čs. orgánů prosadit zastavení jejího vydávání.

Ne dost na tom. Pokračovala snaha po ovládnutí domácích periodik, televizního a rozhlasového vysílání. Jako by si svoji bezmocnost proti Zprávám státní moc vynahradila postupem proti domácímu tisku. Nový Úřad pro tisk a informace, jemuž se začalo přezdívat ÚTISK, převzal dohled nad obsahem tisku od policejních složek. Do vydavatelství vyslal spolehlivé osoby, které po zaškolení nastupovaly na funkce tiskových šéfů.

V té době začalo být také zastavováno vydávání nejvýraznějších periodik té doby, jako například Listů, Reportéra, Politiky a dalších. Nepomohly ani četné rezoluce zasílané státním orgánům, které tento stav kritizovaly. Více v samostatném materiálu na toto téma.

Intelektuálové se také ještě bouřili

Na protest proti průběhu plenárního zasedání ÚV KSČ svolal Koordinační výbor tvůrčích svazů spolu s prezidiem ČSAV a s Odborovým svazem umění a kultury ve dnech 22. až 26. listopadu do Slovanského domu v Praze společné shromáždění ústředních výborů, asi pěti set zástupců vědců, tvůrčích svazů divadelních, filmových a televizních umělců, spisovatelů, skladatelů, novinářů, výtvarníků, architektů, artistů, estrádních umělců a představitelů stávkujících studentů. Shromáždění moderoval tajemník KOO tvůrčích svazů Ludvík Pacovský.

Z obsáhlé diskuse alespoň úryvek z vystoupení Elmara Klose: Co nám zbývá, když lidé důvěry vlády nebudou lidmi důvěry naší? …vždycky mi zbývá právo nepracovat s lidmi, kteří nejsou lidmi mé důvěry. A toto právo mi nikdo nemůže odepřít, toto právo nikdo nemůže odepřít ani spisovateli, ani herci, ani režisérovi. Kdo nechce s někým pracovat, zbývá mu jediná možnost: nepracovat. A tady se dostávám k druhé důležité otázce a tezi, že jestliže svoboda není jen ta poznaná nutnost, ale že svoboda je především možnost volby, pak tato možnost volby nám v každém případě zůstává.

Nerezignovat na vlastní rozum, vyjadřovat vůli většiny národa a nutit politiky, aby ji respektovali, bylo mottem vystoupení Václava Havla, který byl rovněž přítomen.

Průběh shromáždění se diametrálně lišil od závěrů ÚV KSČ. Dubček ale nechtěl připustit rozkol s vědeckou a kulturní frontou. Pozval proto delegaci shromáždění ke společnému jednání na 25. listopadu. Jak napsal po letech Jiří Lederer ve vzpomínkách Touhy a iluze, Dubček i Černík sdíleli obavy KOO TS a slíbili, že se postarají, aby se napětí mezi kulturou a politikou zmenšilo. Slíbili, že nepřipustí návrat k padesátým letům, stíhání lidí pro jejich názory, stále proklamovali, že zbývá prostor pro polednový trend. Celé jednání bylo poznamenáno tlakem mravnosti na politiku.

Ve snaze neradikalizovat situaci a neuzavřít prostor pro obhajobu možného schválilo shromáždění 26. listopadu úpravu původního Stanoviska z 22. listopadu. Závěr: My – vědci, umělci, publicisté a pracovníci kulturních zařízení – pociťujeme dnes naléhavěji než dříve potřebu účastnit se obtížného a bolestného hledání východisek ze současné situace. Po dělnících a studentech vystupujeme společně i my a dáváme jasně najevo, že i s námi je nutné počítat jako s vrstvou, která má zvláště v moderní společnosti svůj specifický význam a vliv. Svého vlivu chceme použít k udržení socialistické jednoty národů jako garance humanitních základů života u nás.

Kromě Stanoviska přijalo shromáždění text dopisu zaslaného předsedům Národního shromáždění, Národní fronty a Alexandru Dubčekovi s požadavky zveřejnit, kdo pozval sovětská vojska na naše území, odmítnout názory o deformaci vývoje po lednu 1968, zrušit zákaz politické publicistiky, dodržovat práva a svobodu občanů…

Ze Stanoviska však uveřejnil denní tisk jen výňatky vytržené ze souvislostí. Celé vyšlo pouze v Listech a mezi lidmi kolovalo v kopiích.

Zdroj: dobový tisk, totalita.cz a další