Z hlediska dění na tehdejší politické scéně byl prosinec vlastně tak trochu rozporuplný měsíc. Na jedné straně tu pořád byla tendence pokračovat v nastoupeném trendu, což přiživovala veřejná vystoupení mužů pražského jara, ale třeba i obsah v tu dobu již zase cenzurovaných médií či stále ještě „otevřené hranice“ a na straně druhé Gustáv Husák vřele přijímal velitele sovětských vojsk „dočasně“ umístěných v republice, Vasil Biľak v interview pro americký Daily World mluvil o škodlivých tendencích polednového vývoje, o pravicových novinářích, kteří emigrovali a „spojili se s imperialistickými nepřáteli“ jako Kamil Winter či Sláva Volný, o umělcích, kteří nepřijali závěry listopadového pléna ÚV KSČ, o studentech, kteří „byli povzbuzováni protisocialistickými silami doma i v zahraničí“, o dezorientaci dělníků…

Dubček bojoval marně a chtěl to vzdát

Zatímco ve společnosti, zejména uvnitř tehdejší KSČ, nabírala na síle část volající po normalizaci, vrcholné vedení se ještě pokoušelo zachovat alespoň zdání, že polednový vývoj bude pokračovat. Projevilo se to třeba při jednání delegací KSSS a KSČ, ke kterému došlo na počátku prosince v Kyjevě. Do ukrajinské metropole tehdy z našich představitelů odjeli prezident Svoboda, Dubček, předseda vlády Černík, nechyběl už ale Husák a byl tam i Lubomír Štrougal. Kdo chyběl, byl Josef Smrkovský.

Sověti požadovali personální změny ve státních orgánech, z médií byly předmětem jejich kritiky především Reportér a Politika. Když Dubček opětovně protestoval proti ilegálním tiskovinám a rozhlasové vysílačce Vltava, kontroval Brežněv požadavkem, aby byly Zprávy legalizovány, neboť to je údajně jediný tiskový orgán u nás, který není zaměřen antisovětsky. A podle předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Podgorného by zastavení Zpráv bylo vítězstvím pravicových sil. Také dokumentace historiků ČSAV Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968 (podle obalu tzv. Černá kniha, která vyšla v třítisícovém nákladu, neobjevila se ve výkladech knihkupectví a byla pouze interně distribuována) byla pro Sověty dalším protisovětským dokladem.

Alexander Dubček podle svých vzpomínek po kyjevském jednání uvažoval o odstoupení z funkce. Obhájení alespoň okleštěné vize sociálně spravedlivé, právní, svobodné společnosti bylo v ohraničení zeměmi Varšavské smlouvy a pod diktátem Kremlu nerealizovatelné. Po poradě s Josefem Smrkovským rezignaci ale zamítl. Obával se sankcí proti svým spojencům, zvláště kdyby se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal už tehdy Gustáv Husák. Dubček se rozhodl vytrvat ve funkci co nejdéle, aby se občané mohli rozhodnout a připravit na to jak dál.

Legalizaci tiskoviny Zprávy Dubček v Kyjevě kategoricky odmítl.

Televize dál „zlobila“

Nebylo to ani týden poté, kdy Československá televize zařadila do vysílání mimo ohlášený program dokument Zprávy mimo zákon o vydávání tiskoviny Zprávy. Autorem byl tehdy známý publicista Zdeněk Lavička.

Nechceme předbíhat, ale na tomto místě se hodí poznamenat, že o dva roky později právě Zdeněk Lavička publikoval v Týdeníku Čs. televize obsáhlou sebekritiku za svou působnost v osmašedesátém, kdy se „…v zajetí naivních a scestných představ postavil na opačný břeh“; a za Zprávy mimo zákon se omluvil všem soudruhům, …jejichž práci jsem tehdy znevážil a jejichž komunistické i občanské cti jsem se dotkl….

Jsme-li u tohoto tématu, pak lze ještě připomenout, že se na obrazovkách, zvláště na počátku měsíce, objevilo ještě pár zajímavých pořadů. Za všechny jmenujme alespoň televizní dokument Vlastimila Vávry Blaničtí rytíři. Šlo o alegorii na téma, zda blaničtí rytíři existují či nikoli, která vyústila v závěr: Blaničtí rytíři? To jsme přece my, my všichni… Mimo program ČST zařadila v těch týdnech rovněž Publicistický magazín Vladimíra Škutiny, připravovaný ve spolupráci s Karlem Kynclem a dalšími novináři. Druhé pokračování již bylo prosazeno po původním zákazu, třetí na prahu roku 1969 zaškrceno a celý projekt byl následně zlikvidován. Mimořádné pozornosti se těšil i publicistický pořad Je ta kniha bílá, nebo proužkovaná?, kde jeho autoři Ota Popp a Karel Kyncl odhalovali lži v tzv. Bílé knize o čs. kontrarevoluci. Velký divácký ohlas sklidila vánoční a silvestrovská programová nabídka s půlnočním přípitkem televizních publicistů a programových hlasatelek.

Jenže ještě před vánočními svátky odvolala vláda svého zmocněnce pro televizi B. Švece a do funkce ústředního ředitele jmenovala Josefa Šmídmajera, který byl do té doby šéfem kanceláře tehdejšího premiéra Oldřicha Černíka.

Boj o Smrkovského

Neúčast nejbližšího Dubčekova spojence Smrkovského na jednáních se Sověty veřejnost znepokojila. Proto Smrkovský, považovaný za tribuna pražského jara, veřejně dementoval, že by byl odstraněn z politiky. Lidi však svým vystoupením moc neuklidnil. Jen o pár dnů později totiž žádala delegace Svazu protifašistických bojovníků ústřední výbor KSČ, aby byl Smrkovský předsedou Federálního shromáždění a se stejným požadavkem se množily rezoluce ze závodů, z odborů a podobně.

Na sjezdu Českého odborového svazu pracovníků kovoprůmyslu, který se konal uprostřed prosince, vyzvala delegace brněnských Královopolských strojíren všechny účastníky k neústupnosti od demokratického vývoje a k obraně Josefa Smrkovského. Sjezd dokonce přijal rozhodnutí, že pokud bude odvolán Smrkovský či jiný z progresivních představitelů, vyhlásí generální stávku.

Naproti těmto tendencím, které ve společnosti jasně převyšovaly, se do věci svým zvláštním způsobem zapojil Gustáv Husák. Na plenárním zasedání nejvyššího orgánu slovenských komunistů vystoupil s požadavkem, aby byl v čele Federálního shromáždění Slovák, když je Čech předsedou vlády. Tento svůj požadavek Husák zopakoval ve „vánočním“ televizním projevu. Vyvolalo to bouři nesouhlasu napříč celým Československem a do kampaně proti odstranění Josefa Smrkovského z funkce se zapojily tisk, rozhlas i televize. Deník Práce například publikoval otevřený dopis spisovatele Pavla Kohouta Husákovi s výzvou, aby „nespojoval s tímto bezprávím své jméno“.

Situace se dál vyostřila, když čtyři dny před Silvestrem na podporu kandidatury Smrkovského vyhlásil odborový svaz kováků stávkovou pohotovost, k níž se postupně připojovaly další podniky a instituce. Občanská veřejnost jasně pochopila Husákův požadavek jako další ústupek Moskvě a našim konzervativcům.

Jenže Husák nemínil ustoupit. 29. prosince vystoupil ve Slovenské národní radě a zopakoval nárok na slovenského politika pro funkci předsedy Federálního shromáždění. Do jeho nástupu na nejvyšší post v KSČ zbývaly v tu chvíli tři měsíce a osmnáct dní…

Mezitím a potom se ovšem množily se výzvy ke generální stávce. Občanská společnost se postavila jako hráz proti odstranění Smrkovského z politiky. Pátého ledna 1969 pak vystoupil Josef Smrkovský v televizi a požádal o zrušení generální stávky na podporu své kandidatury do funkce předsedy Federálního shromáždění. Jeho čas stejně jako čas ostatních „mužů ledna osmašedesát“ se naplnil. Naplnil se i báječný rok, který skončil pro všechny pod psa…

Zdroj: dobový tisk, totalita.cz a další