Moskva vyhrála na celé čáře. Byla to ona, kdo diktoval, který z mužů jara zůstane ve funkci, kdo z nich z veřejného života odejde hned a kdo potom, ale také určovala, kdo z československých politiků se může stát členem oficiální zahraniční delegace a kdo ne. Tak se také stalo, že hned na úvod měsíce se k jednáním v Moskvě nevydal spolu s ostatními Smrkovský. S Brežněvem a dalšími se tak mohl setkat jen Dubček, Černík a nová hvězda – Husák.

Vynucené podpisy v TV přenosu

Co se týká obsahu tohoto jednání, pak se velice rychle ukázalo, že Dubčekova představa o obhájení alespoň zbytků reformní politiky v duchu prvního pololetí roku se rozplynula. Sověti jednali s naší delegací jako s poddanými, argumenty kategoricky odmítali, požadovali jednoznačnou likvidaci reformního procesu, přiznání antisocialistických sil; podle jejich názoru naše strana nesplnila žádný ze závazků srpnového moskevského protokolu, materiální škody a lidské oběti zavinil odpor antisocialistických sil, nikoli vojska, která přijela obhájit socialismus, v naší zemi panuje morální teror proti zdravým silám v KSČ… K naší stranou požadovanému odsunu vojsk z Československa byl Kreml neústupný, nešetřil výhrůžkami. Podmínil odchod podstatné části ozbrojených sil podpisem smlouvy o ponechání určitého kontingentu sovětských vojáků na našem území bez stanovení termínu jejich odsunu.

Šlo o naprosto šokující požadavek, se kterým nikdo z čs. představitelů nepočítal. Jestliže byl tento požadavek pro vrcholné politické představitele šokem, dopad na veřejnost měl být přímo zdrcující. Jak by také ne, když k vedení státu, ale i tehdejší KSČ, mířily stovky dopisů, podepsané zejména pracovními kolektivy, které žádaly neustupovat od nastoleného polednového vývoje. Jedním z takových dopisů bylo třeba psaní výboru celozávodní organizace KSČ v ČST. Byla v něm vyslovena obava z návratu k předlednové politice, rozhořčení nad informacemi médií ve státech Varšavské smlouvy a dopis žádal, aby vedení strany a státu zaujalo k jejich kampani nekompromisní postoj. Na obranu svobod první poloviny roku navazovaly kontakty ČTK, rozhlas a ČST. Jednota mezi bezpartijními a reformními komunisty nebyla narušena, stanoviska výboru KSČ podporovala odborová organizace.

Jenže tlak Moskvy byl neúprosný. Předseda vlády Černík o problému opakovaně jednal se svým sovětským protějškem Kosyginem, ale neuspěl. A tak 16. října 1968 do Prahy přijel k podpisu „Smlouvy mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“ předseda rady ministrů SSSR Kosygin, ministr zahraničí Gromyko s náměstkem Kuzněcovem, ministr obrany maršál Grečko, dostavil se velvyslanec SSSR v Praze Červoněnko a velitelé intervenčních vojsk.

Podle publikace Antonína Benčíka V chapadlech kremelské chobotnice před podpisem byli vedoucí představitelé Československa, prezident Svoboda, Černík, Smrkovský, nuceni vyslechnout z úst Kosygina a Grečka hrozby, že nebude-li smlouva podepsána či bude-li jejímu podpisu kladen odpor, budou Praha a Bratislava i další politická centra Československa opět obsazena a do vedení státu dosazeni prosovětští lidé na všech úrovních.

Odpoledne předsedové vlád za asistence televize potupnou smlouvu podepsali. Pozornému televiznímu divákovi neušla kamenná Černíkova tvář, ale zvláště záběr na Alexandra Dubčeka, výraz jeho tváře a sklopení hlavy byly dokladem rezignace, prohry.

Utajen před veřejností však zůstal Protokol ke smlouvě, který stanovil počet sovětských vojáků v ČSSR na 70 tisíc se zajištěním letišť, nemocnic, bytů, výcvikových prostor – všeho k trvalému pobytu.

Mezivládní smlouvu už tehdy musela schválit sněmovna. K projednávání smlouvy obdrželi poslanci Národního shromáždění dvě stovky rezolucí podepsané tisíci občanů, aby akt neschválili. Po projednání ve výborech Národního shromáždění však hlasovalo 228 poslanců pro přijetí smlouvy, deset se zdrželo hlasování a čtyři byli proti: Fr. Kriegel, Fr. Vodsloň, B. Fuková a G. Sekaninová-Čakrtová. Odpoledne podepsal smlouvu prezident Svoboda.

Povolilo se málo, zamítlo hodně

Zatímco byl počátkem října v Moskvě zahájen proces s pěti občany, kteří 25. srpna na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa a mezi významné cizince, kteří srpen 68 odsoudili, se zařadil i spisovatel Louis Aragon, u nás doma začalo v průběhu října také „přituhovat“.

Na jedné straně sice Vojenský obvodní soud v Praze-Pankráci obnovil projednávání procesu generála Heliodora Píky z roku 1949 a ministr vnitra odevzdal představitelům Pionýra, ale i Junáka, schválené stanovy, či ČSAV uveřejnila kritickou analýzu tzv. Bílé knihy, tedy tiskoviny skupiny sovětských žurnalistů k událostem v Československu a přesně dva měsíce po okupaci začaly z našeho území odjíždět maďarské, polské a bulharské jednotky, které byly 25. října následovány sovětskými jednotkami, přesahujícími počet určený smlouvou, pak na straně druhé přijalo Národní shromáždění zákon č. 128/1968 Sb., který podmiňoval legální existenci organizací členstvím v Národní frontě. Na jaře vzniklé organizace podmínku nesplňovaly. Zákon byl jednoznačným vzkazem občanské společnosti, že je konec sdružování. Koho Národní fronta nepřijme, působí nelegálně. To ostatně už začátkem měsíce pocítila zakládaná Slovenská organizace na ochranu lidských práv. Její stanovy ministerstvo vnitra prostě nepřijalo.

Padesát let republiky

Za stavu, který v československé společnosti na sklonku října 1968 panoval, nebylo k oslavám žádných velkých důvodů. V předvečer svátku sice prezident republiky Ludvík Svoboda položil věnce na hroby T. G. Masaryka a E. Beneše a samotného 28. října došlo na slavnostní zasedání ÚV KSČ, Národní fronty, Národního shromáždění a vlády k 50. výročí vzniku republiky, ale na ulicích to ke „slávě“ mělo daleko. V Praze, v Brně, v Bratislavě a v dalších městech vysokoškoláci demonstrovali proti likvidaci svobod, proti postupující normalizaci.

A tak největším a nejmarkantnějším počinem, spojeným s padesátým výročím vzniku samostatného Československa, se stalo schválení zákonů o federativním uspořádání republiky a o postavení národností Národním shromážděním 27. října, což bylo o tři dny později na Bratislavském hradě korunováno aktem, při kterém nejvyšší českoslovenští představitelé podepsali zákon o federativním uspořádání ČSSR.

Paradoxně to, co v jisté míře stálo na počátku krize uvnitř KSČ v prosinci 1967 (otevřený rozkol mezi Čechy, symbolizovaný A. Novotným, a Slováky v čele s A. Dubčekem ohledně řešení česko-slovenského vzájemného soužití) udělalo v říjnu 1968 za polednovým vývojem také tečku.

Zdroj: dobový tisk, totalita.cz a další