Je si potřeba uvědomit, že po únoru 1948 patřilo k prioritám vládnoucí strany ovládnutí kultury. Původní syndikáty, ve kterých se již dříve tvůrčí inteligence sdružovala, byly následně přetvořeny ve Svazy. Jedním z nejdůležitějších byl Svaz československých spisovatelů.
Cesta k památnému sjezdu
Po roce 1956 probíhala mezi československými spisovateli diferenciace nejen podle tvůrčích směrů, ale i ideově politická. Nástupem mladé generace v počátcích 60. let se diferenciace prohloubila. Spory přerostly generační rámec, byly komplikovány osobními vztahy i snahami o změny poměrů ve Svazu a jeho tisku. Vcelku velice oslabovaly jednotu Svazu.
Avšak naprostá většina spisovatelů se v roce 1965 shodovala v hodnocení současného stavu i potřeb kultury: rozšiřování prostoru pro svobodnou tvorbu naráží na stále větší překážky a odpor, k čemuž musí tvůrčí Svazy zaujmout stanovisko. Zároveň proces dospěl do stavu, který vyžaduje formovat pozitivní program svobodné literatury. Úsilí vyvinuté v tomto směru orgány Svazu narazilo na nepochopení politických míst. Ta si sice přála udržet přátelské vztahy se spisovateli, ale rozpory mezi oběma byly silnější. Politické vedení se snažilo společenské změny zastavit i vrátit, mezi spisovateli si udržovali převahu zastánci dalších reforem.
Otevřený střet
V roce 1967 vzbudil velkou pozornost domácí i zahraniční veřejnosti IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Ten probíhal v Národním domě na náměstí Míru v Praze – Vinohradech ve dnech 27. až 29.června. Po jeho skončení se ukázalo, že se stal významným mezníkem na cestě tehdejší společnosti k demokratizačnímu procesu, tedy k Pražskému jaru.
Už v přípravě sjezdových referátů docházelo ke střetnutím mezi ideologickým oddělením a komisí ÚV KSČ a představiteli Svazu. V průběhu sjezdu došlo k otevřenému konfliktu stranického vedení s komunisty-spisovateli. Vyvolal jej postoj a postup stranické delegace a některé diskusní příspěvky spisovatelů kritizující nejen kulturní politiku strany (Projev Ludvíka Vaculíka).
Stranické vedení se pokusilo o osvědčený postup – rozdělit spisovatele, izolovat nejaktivnější kritiky a získat souhlas slovenských spisovatelů a těch, kteří na sjezdu vystoupili „pozitivně“ a snažili se o dohodu. A získat alespoň formální souhlas nebo neutralitu ostatních tvůrčích Svazů. Nebylo to zcela vyloučené, sjezd novinářů v rezoluci souhlasil s opatřeními strany proti spisovatelům, sjezd skladatelů se o události nezmínil; mezi spisovateli bylo dost těch, kteří si přáli konflikt urovnat, obávali se jeho důsledků.
Stranické vedení se v září 1967 neomezilo na stranické potrestání, politickou a sociální perzekuci několika spisovatelů (Slova, která byla dříve v čs.televizi tabu (zápis tv besedy)), ale odebralo Svazu jeho týdeník a převedlo do správy ministerstva kultury. Především tento krok spisovatele sblížil, sjednotil. Ministr kultury se zprvu bránil, poté souhlasil s převodem týdeníku a ještě v témže roce navrhoval nápravu. Sjezd a stranická opatření měly značné politické důsledky:
- sjezd vyvolal velký, převážně pozitivní ohlas zejména mezi inteligencí, která se solidarizovala se spisovateli;
- stranická opatření přispěla k politické diferenciaci v komunistické straně; v ÚV KSČ se ozvaly jen ojedinělé pochyby (Vodsloň, Slavík) o správnosti zákroku, silnější byly obavy z kampaně proti inteligenci, kterou se už někde nižší funkcionáři snažili podněcovat; kromě dvou případů krajský stranický tisk na zákrok nereagoval, převážná část komunistů-umělců i ve vědě je odsoudila;
- ministerstvo kultury, které svůj program mohlo plnit jen s účasti umělců, se ocitlo v izolaci, většina umělců odmítala spolupráci;
- obava stranického vedení z dalších konfliktů vedla k překlenutí sporu s filmaři a se skladateli, jejichž sjezdová rezoluce měla takové formulace, které by jindy byly nepřijatelné.
Sjezd spisovatelů byl časově posledním článkem procesu, ve kterém od roku 1965 umělci opět ztráceli důvěru ve stranu, její politiku a vedení. Potvrzovala to zpráva ministra kultury o výsledcích rozhovorů s 200 umělci po září 1967. Stejné hluboká jako nedůvěra byla jejich obava z návratu k praxi dogmatismu. Netajili se tím, že s politikou strany nesouhlasí. Komunistické vedení se v uměleckých kruzích ocitlo v izolaci: prohlubovala ji skutečnost, že kromě moci a ekonomického tlaku nemělo účinné nástroje, kterými by prosadilo své záměry a svůj vliv.
Zdroj: totalita, sds.cz a další
