Za hranice v tom měsíci mířili také umělci. Nemohli tušit, že se někteří z nich, jako například šestice špičkových hudebníků vyrážejících do Mongolska, do vlasti nevrátí nikdy, anebo jako v případě jiných, s odkladem několika měsíců, ba i let.
Také cizinci k nám mířili v daleko větším počtu než dříve. Příhraniční hospůdky a krámy si již tehdy oblíbili zejména rakouští sousedé a v tom návalu si ani nikdo pořádně nevšiml, že očekávané turistické výpravy ze Sovětského svazu začaly po půli srpna nečekaně svůj plánovaný pobyt u nás rušit.
Spousta lidí samozřejmě v srpnu oslavila nějaké osobní výročí. Byl mezi nimi i jeden pražský student, který si 11. srpna připomenul teprve dvacáté narozeniny a vydal se na brigádu do SSSR. V tu chvíli samozřejmě netušil, že za pět měsíců bude znát jeho jméno celý svět…
Lidé zkrátka vedli zcela normální život. Přitom ale politikou žili. Nešlo jen o veřejné debaty, podporující tehdejší vedení, či možná zmanipulované demonstrace před pražským ústředím tehdejších komunistů, ale také o veřejné iniciativy, budující třeba Zlatý poklad republiky nebo jinak podporující nezvratitelnost změn ve společnosti.
Jenže za okny stranického a vládního sekretariátu se tou dobou vedl docela jiný život. Tam se moc dobře vědělo, že „Damoklův meč“ nad Pražským jarem visí na té nejtenčí nitce. Zatímco se jedni utěšovali myšlenkou, že vše se „nějak spraví“ a k nejhoršímu nedojde, jiní potají, třeba na Orlíku, už sestavovali „dělnicko-rolnickou vládu“…
Pro veřejnost doma málo známý boj se vedl i za hranicemi. Zase se tam jednou rozhodovalo o nás bez nás. Dost dlouho se příznivcům politického řešení dařilo vojenské jestřáby držet na uzdě, ale dopředu to bylo prohrané, zvláště když další hráči světové politiky naznačili, že vše je „problémem východního bloku“.
A pak přišla osudová středa. Vlastně už noc z úterka na středu. Lidé, kteří se v televizi od osmi večer dívali na lyrickou komedii režiséra Kršky Řeka čaruje a po ní šli klidně spát, byli po jedné v noci probuzeni do okupované země rozhlasem, avizujícím mimořádnou zpravodajskou relaci.
Mezi jednadvacátým a sedmadvacátým srpnem prožili Pražané a s nimi další obyvatelé Československa svůj hvězdný týden spontánního, důstojného odporu
. Drtivá většina lidí nemyslela na sebe, riskovala, a to i život, ve prospěch jiných a jménem toho, co v osmašedesátém začalo klíčit. Byla však zrazena. Zrazena těmi, kvůli kterým vyšla do ulic a jejichž návratu z kremelské internace se dožadovala i generální stávkou. Šok z přijatého – byť pod nátlakem – a podepsaného potupného moskevského protokolu byl zdrcující. Proč se oni sklonili, když my se nebáli ani tanků? Byl to začátek konce jednoho snu…