K oné studentské demonstraci jen krátce. Odehrála se na samotném počátku měsíce, těsně po skončení československo-sovětských rozhovorů v Čierné nad Tisou. Účastníci měli sraz na Staroměstském náměstí a zhruba tři stovky lidí se následně přesunulo před tehdejší ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Mottem demonstrujících bylo vyjádření nespokojenosti s průběhem oněch jednání a zejména s „ústupnictvím“ československých zástupců. Hesla zněla radikální, nechybělo ani volání po „pravdivém“ informování o průběhu schůzky a podobně. Ovšem podle mínění pamětníků se zřejmě jednalo o připravenou provokaci, protože v davu mělo být nejenom mnoho příslušníků komunistické tajné policie, ale také lidé z aparátu komunistického ústředního výboru.
Všeobecně se však nejen na pražských ulicích diskutovalo zejména o tom, zda nám hrozí, či nehrozí intervence. Mezi lidmi převažoval názor, že kdyby sovětská politika učinila podobný chybný krok, byl by to jen důkaz její slabosti a krize těch principů, které si vypsala na svůj štít. Její úspěchy a její principy jsou též cennou kartou ve hře komunistických a dělnických stran ve světě a všech pokrokových sil. Její neúspěch a porušení vyhlašovaných principů by byly hřebíkem do rakve mezinárodního komunistického hnutí a vážnou ranou všem snahám o levicovou politiku v západoevropských státech.
Jakkoli debaty přímo na ulicích nabíraly na intenzitě, sdělovací prostředky se počátkem měsíce stáhly. Bylo to tím, že hned první den srpna dostali tehdejší šéfredaktoři médií pokyn, aby ustali v polemikách se socialistickými zeměmi, což bylo akceptováno proto, aby „se neoslabovala vyjednávací pozice našich představitelů v Čierné a o pár dnů později v Bratislavě“.
Už třetího srpna došlo v Bratislavě k setkání 5+1, které všichni, paradoxně, hodnotili, jako úspěšné jednání. Faktem, nejen nejužší špičce vedení státu, ale i veřejnosti dokonale neznámým, bylo předání tzv.zvacího dopisu v průběhu bratislavských rozhovorů. Šlo o jeden z posledních „kamínků do připravované intervenční mozaiky“, zvláště, když ve stejný den opustili území republiky poslední cizí vojenské jednotky, které ne a ne se vrátit do míst svojí dislokace po cvičení Šumava.
V následujících dnech se ve vedení, ale i na veřejnosti projednávaly výsledky obou jednání na nejvyšší politické úrovni. Sympatické bylo, že se nezapomnělo na poděkování veřejnosti za opravdu masivní podporu, na což lidé odpovídali celonárodními sbírkami Lidového zlatého pokladu a Fondu republiky. Jen tak mimochodem částka na Fondu republiky dosáhla do 20.srpna výše 200 milionů korun a na Zlatém fondu republiky shromáždili občané 60 808 gramů zlata.
Z tisku to byly opět Literární listy, které po prvním srpnové týdnu výstižně k situaci napsaly: "…nemůžeme souhlasit s jakýmkoli nátlakem na naše vnitřní záležitosti. Jsme občany suverénního státu, alespoň zatím, víme sami nejlépe co máme činit, kde jsou naši přátelé, odkud hrozí nebezpečí. Jsou jisté konstanty, kterými se vyznačuje celý náš proces od ledna. Má-li být úspěšný, nemůže se jich vzdát. Pro naše spojence, chtějí-li jimi zůstat, je jediná možnost: uznat je, pochopit a respektovat". Na druhou stranu v témže čísle vychází článek Od Varšavy k Bratislavě, ve kterém autor mimo jiné píše, že na na otázku studentů význačnému příslušníkovi evropského státu – co by tento stát udělal v případě okupace naší země – dotyčný odpověděl: "Gar nichts, liebe Freunde".
Srpen 1968 zaznamenal i dvě velmi důležité státní návštěvy. Nejprve přijel do Prahy bouřlivě přivítaný J.B.Tito a a jen dva dny po jeho odjezdu do hlavního města zavítala stranická a vládní delegace Rumunské socialistické republiky v čele s N. Ceausescem, který podepsal smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČSSR a Rumunskem.
Nátlak narůstal a pak padlo rozhodnutí
Protože si výsledky jednání v Čierné a v Bratislavě zúčastněné strany vyložily rozdílně, nebylo divu, že Dubčekovo vedení bylo zaskočeno pokračujícím tvrdým nátlakem ze strany především sovětského vedení. Tak v polovině srpna, kdy mimochodem v Polsku, NDR a na západní Ukrajině začalo několikadenní cvičení vybraných vojsk Varšavské smlouvy urgoval opakovaně sovětský vůdce Leonid Bražněv v telefonátech Alexandru Dubčekovi údajné plnění dohod. Především prý požadoval odvolání ministra vnitra Josefa Pavla a předsedy ÚVNárodní fronty Františka Kriegla. Následovalo také memorandum ruských komunistů, které Dubčekovi předal tehdejší sovětský velvyslanec Červoněnko, ve kterém se psalo o přetrvávajícím protisovětském a protisocialistickém tónu našich médií.
Jedním z takových pořadů mohl být třeba rozhovor Vladimíra Škutiny s Janem Werichem v cyklu Co tomu říkáte pane Werichu, který čs. televize odvysílala 18.srpna. Werich tehdy také řekl: "Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, nejsem a doufám nebudu…Já to konstatuju. A konstatuju taky, že naše komunistická strana si činí nárok na to, aby měla vedoucí místo ve státě. Prosím. To je možný. Víte, ten, kdo dovede zajistit ve státě občanovi bezpečnost tělesnou i duševní, blahobyt tělesný i duševní a bez rozdílu barvy pleti, bez rozdílu víry, pro jeho děti, a kdo dovede zajistit občanovi ve státě právo na pravdu a právo na omyl, tak taková osoba, ať už je to osoba fyzická nebo osoba právnická, beze sporu má nárok na vedoucí místo. Ovšem postup je ten, že nejdřív to musí udělat a pak teprve může uplatňovat ten nárok…"
Někdy v těch dnech, historici hovoří o 15. až 18.srpnu padlo konečné rozhodnutí o vojenské intervenci armád pěti socialistických zemí (Polsko, NDR, Maďarsko, Bulharsko a Sovětský svaz). Zřejmě se tak stalo opravdu až 18.srpna, protože ještě předtím se Dubčekovi dostalo „posledního varování“ při jeho jednání s vůdcem maďarských komunistů Jánosem Kadárem ve slovenském Komárně. Příznačné také je, že hned 19.srpna si SSSR a USA vyměnily nóty o platnosti dohod z Jalty a Postupimy s podmínkou, že v případě vojenských akcí nebudou použity strategické zbraně a bude zaručena bezpečnost jejich státních příslušníků.
Souběžně s přípravou vojenské agrese se u nás doma chystala ke svému smutnému vystoupení i „pátá kolona“. Tak se třeba v polovině měsíce na Orlíku sešli Indra, Kolder, Pavlovský a Švestka k poradě o uchopení moci v zemi po okupaci. Jejich plán podporoval také tehdejší náměstek ministra vnitra pro řízení StB Viliam Šalgovič, který náhle přerušil dovolenou a začal podnikat kroky, které mimo jiné vedly k hladkému obsazení ruzyňského letiště pozdě večer 20.srpna prookupačními silami. Události pozdějších dnů jasně dokázali, že „spiklenců“ bylo v řadách tehdejšího komunistického vedení československého státu mnohem víc a to i přesto, že se jim hlavní cíl všeho snažení, jimž bylo ihned po obsazení Československa invazními jednotkami vyhlásit dělnicko-rolnickou vládu, absolutně nezdařil.
Nastal čas plnění moskevských protokolů
Událostem v rozmezí 20. až 27.srpna se budeme věnovat v našem projektu v samostatných materiálech. Na tomto místě jen ještě připomeňme, jak se rozvíjelo politické dění u nás po návratu československých představitelů z Moskvy, k němuž došlo 27.srpna v ranních hodinách. Na tomto místě je nutné uvést, že veřejnost, lačnící po informacích, nebyla seznámena s plným zněním podepsaného moskevského protokolu. Už samotný přiznaný fakt, že k nějakým podpisům v Moskvě došlo, byl i přes ujištění, že "v souladu s ústavou se vší odpovědností posoudit zprávu a návrhy vlády tak, aby byla zachována suverenita a svoboda země, aby dále pokračoval demokratický vývoj naší socialistické republiky a že pobyt cizích vojsk na našem území je dočasný a že prostor pro pokračování v polednovém vývoji tady dále je" pro občany šokem a zlomem.
Politické kroky následných dnů jen potvrdily, že ztraceno bylo mnohé, vlastně všechno. Byla přiznána neplatnost mimořádného XIV. sjezdu KSČ v pražských Vysočanech, funkci ministra vnitra opustil Josef Pavel. Z funkcí odstoupili také tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař a člen předsednictva strany a předseda Národní fronty František Kriegel. Nicméně z předsednictva ÚV KSČ byli také odvoláni konzervativní členové, jako Kolder, Švestka, Rigo, Kapek a do ÚV kooptováni delegáti zvolení ve Vysočanech, co vedlo Brežněva k dalším rozhořčeným telefonátům Dubčekovi.
Čs. novináři odmítli po nich požadovanou autocenzuru, třeba v Ostravě ale i jinde recidivisté ohlásili, že se zdrží trestné činnosti, aby VB měla volnější ruce k obraně republiky, prvním tajemníkem ÚV KSS se stal Gustáv Husák, odchod vojsk z Prahy a z dalších měst podmiňovalo velitelství okupantů odstraněním protisovětských nápisů z budov, v kinech začal běžet později trezorový týdeník o okupaci, interventi začali po vysílání rozhlasové stanice Vltava s vydáváním časopisu Zprávy…Zkrátka čas plnění moskevského protokolu nastal!
Zdroj: dobový tisk, totalita.cz a další
