Demonstrace v USA V tomto roce lidé od Tokia přes New York, Mexico City až po Londýn a Paříž dali velice názorně najevo, co se jim na chodu světa nelíbí, co by chtěli změnit. Dost možná právě ona světová vzpoura znechucené generace, která řekla jasné Ne tehdejšímu systému, společnosti a pravidlům, jimiž se měli všichni bez reptání a jaksi přirozeně řídit i v zemích západní demokracie, měla vliv na procesy, kterým se u nás doma začalo říkat Pražské jaro.

Rok 1968. Jaký byl ve světě?

Na Broadwayi byl tehdy prvně uveden muzikál Hair, Hollywoodu dominoval film Bullitův případ se Stevem McQueenem, na africkém kontinentě v Biafře zuřila občanská válka, kterou životem zaplatilo jeden a půl milionu lidí. Severovietnamci šokovali Američany ofenzívou Tet a jen o málo později nechal poručík Calley zmasakrovat ženy a děti ve vietnamské vesnici My Lai.

Muzikál Vlasy měl premiéru v roce 1968 Hippies rozdávali květiny po celých Spojených státech a i jejich přičiněním se stal sex skoro věcí veřejnou, k čemuž také přispěl objev roku - antikoncepční pilulky. Studenti, především pak v bohémské Paříži, ale také ve Varšavě, Madridu, Tokiu, Německu, Spojených státech, Itálii, Jugoslávii či Mexiku pod hesly jako Nevěř nikomu, komu je přes třicet stavěli barikády a v nenávisti ke všemu, co postavila, čím žila a co uznávala generace jejich rodičů metali zápalné láhve.

Do toho svět poprvé uviděl opalování nahoře bez. Na druhé straně puritánské, zároveň však stále emancipovanější Američanky téměř zhatily finále Miss, protože soutěž braly jako ponižování žen. Výstřely atentátníků zranily Andyho Warhola, zabily Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga, gheta afroameričanů okamžitě vzplála. Přes všechnu revoltu, nebo snad právě kvůli ní, se novým prezidentem USA stal konzervativec Richard Nixon, přitom však Beatles zpívali: Říkáš, že chceš revoluci, my všichni chceme změnit svět...

Sud s prachem vybuchl

Film Bullitův případ Nic nevznikne náhodou. Také na revoluční rok 1968 bylo zaděláno mnohem dříve. Ač se to nezdá a přesto, že ještě na konci roku 1967 přinesl francouzský list Le Monde článek s titulkem Svět je nudný.

Díky roku 1968 však nuda zmizela. Možná i ona přispěla k následnému výbuchu. Jenže pod sudem prachu se topilo už dlouho. Svět se vyvíjel, nové objevy pomalu připomínaly houby po dešti a nastavená pravidla brzdila pohyb vpřed. Společnost a celý její systém byl neskonale starý. Ustrnul v poválečné podobě, kdy se zdálo, že po šíleném válečném běsnění nastal konečně čas klidu a cokoliv na něm měnit je nejen netřeba, ale je to přímo škodlivé.

Byla to právě ona strnulost a přetvářka, která se stala terčem kritiky jako první. Nejen v chování starších generací, ale také tehdejšího etablishmentu, všech kdo řídili tehdejší svět. Když už došlo k výbuchu, pak bylo rázem špatné všechno. Kravaťáci, válka ve Vietnamu, bankéři, sešněrovaní rodiče, špinavý byznys, diktatura konzumu, hraná demokracie, manipulativní média, zastaralá škola, prázdná a znásilňovaná kultura... Prostě všechno vadilo těm nejradikálnějším z radikálních, především mladým.

Beatles Dnes soudí mnozí komentátoři, že revolucionáři z celého světa toho roku byli naivní. Mají dost možná pravdu. Svoje tvrzení opírají o skutečnost, že z revoltujících studentů se po pár letech stali buď přímo finančníci z Wall Streetu a politici, přinejmenším však konzervativní rodiče, užívající si plnými doušky konzumního způsobu života.

Těžko soudit, nicméně platí, že rok 1968 byl pro obrovskou spoustu lidí po celém světě rokem, kdy se po dlouhé době nenechali jen tak umlčet a optimisticky uvěřili v naději na svobodnější, otevřenější, předsudky nesvázanou a také spravedlivější budoucnost. Byl to rok, na který pamětníci vzpomínají slovy: Tehdy jsme skutečně věřili, že můžeme něco změnit.

My a svět

Martin Luther King Žili jsme tehdy za železnou oponou. To ale neznamená, že jsme nevěděli, co se odehrává za ní. Pokřivené a filtrované oficiální zpravodajství v tom roce padlo s cenzurou. Opravdu, kdo ví, nakolik dění ve světě ovlivnilo radikalismus českých studentů a valné části veřejnosti v památném roce osmašedesát? V ulicích českých měst bujela a rostla touha po opravdové svobodě. Jaká měla být? Ani v tom jsme nebyli a nemohli být jednotní, ale to je už jiná kapitola.

Možná jsme byli i my naivní. Věřili jsme, že systém zlidštíme. Nepovedlo se. Připomíná mi to jeden osobní prožitek. Po mexické olympiádě, na které vítězné kvarteto černých amerických sprinterů na stupních vítězů vystoupilo s pravačkami v černých rukavicích, aby tak demonstrovalo proti diskriminaci černochů doma, učinili totéž sprinteři, reprezentující na atletických závodech jednu z tehdejších československých vojenských škol. Jen na rukou zatnutých v pěst měli rukavice zelené a protestovali proti tomu, že se tehdejší armáda nepostavila proti násilnému obsazení Československa.

Nicméně legendární rok 1968 svět změnil. Nikde už nebyl jako dřív. Někdo říká, že se pro novodobé světové dějiny stal rokem nula. Už to tak vypadá, že je to pravda!