Rozpolcena byla nejen veřejnost, ale i politické kruhy. Byť každému z tzv. exponentů pražského jara muselo být po 21. srpnu jasné, že jejich politické kariéře odzvonilo, někteří z nich se tvářili, alespoň před veřejností, že se vlastně nic nestalo.
Naopak sílil vliv hlasů, které před srpnovou okupací nebyly zase až tak slyšet, ale které se vyrojí vždycky, když je jasné, že nastupují noví mocní.
Výše zmíněnou rozpolcenost lze nejlépe demonstrovat na dvou událostech, které se odehrály hned z kraje září. Nejdříve prezident s předsedou vlády přijmou na Pražském hradě početnou delegaci představitelů tvůrčích svazů a hovoří jim „do duše“ a zdůvodňují přijetí moskevského diktátu. Zneklidněné umělce oba přitom přesvědčují, že omezení svobody médií je jen přechodné a je tu jen proto, aby došlo k normalizaci a následně k odchodu vojsk, po němž se prý bude v polednovém vývoji pokračovat. No a ve stejný den se začnou objevovat usnesení různých organizací KSČ, které okupaci začínají nazývat internacionální pomocí…
Okupanti uvolňovali média neradi
Invazní vojáci opouštěli obsazená média pomalu a velmi neradi. Stahovat se začali až poté, kdy se tisk, televize a rádio zavázaly, že se v materiálech nebude mluvit o „okupaci“, „okupantech“, nebude se propagovat heslo „neutrality“, ale nebudou se také vyčíslovat škody, nebude se informovat o zabitých a zraněných… Byla to v podstatě nová cenzura, která byla oficiálně znovuzavedena v polovině měsíce. Ředitel televize Jiří Pelikán a ředitel rozhlasu Zdeněk Hejzlar byli ze svých funkcí odvoláni nedlouho poté, 25. září.
Ale ani to nestačilo. Zejména z televizních obrazovek už v září začaly mizet oblíbené polednové kritické pořady, jako například Hovory s lidmi, O čem se hovoří a podobně.
Prvním z politiků, který podal „dobrovolně“ demisi, byla 5. září ekonomická hvězda pražského jara Ota Šik. Spolu s ním z postu ministra vnitra odešel Josef Pavel. A politické odchody pokračovaly. Jen den poté rezignoval na funkci předsedy Národní fronty František Kriegel, 19. 9. z funkce ministra zahraničí odešel Jiří Hájek, další měli následovat.
Kam se bude vývoj odvíjet dál, napověděl i fakt, že už z kraje měsíce oznámilo ministerstvo vnitra, že zamítlo stanovy KAN, čímž tato organizace definitivně skončila. Obdobně se „dařilo“ také K 231, tedy organizaci bývalých politických vězňů. Jistými úspěchy se ovšem K 231 pochlubit mohla. Také díky jejímu tlaku bylo od června rehabilitováno 1500 odsouzených po roce 1948. Z nejznámějších osobností to byla Dr. Milada Horáková, u níž byl rozsudek zrušen, ale plně rehabilitována byla až po listopadu 1989; generál Heliodor Píka byl rehabilitován v prosinci 1968.
Rehabilitace sice pokračovaly, ale spolu s nimi se připravovala „obvinění“ nová. Své v tom sehrála také takzvaná Bílá kniha. Vyšla skoro na den přesně po zahájení okupace a bílá se jí říkalo pro barvu obalu. Obsahově šlo o elaborát sovětských žurnalistů, kteří v brožuře nabízeli fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků
. Cílem knihy byla jednoznačná diskreditace polednového vývoje. Takto rozehrané propagandě aktivně nahrávaly nejen okupanty vydávané tiskoviny, ale také vysílačka Vltava a její rozhlasové vysílání. Proti tomu u Sovětů Dubček marně protestoval a nejinak se dařilo i našim velvyslancům v zemích Varšavské smlouvy.
Těm, kteří doufali, že okupační vojska brzy odejdou, vzalo poslední naděje 25. září. V ten den totiž po jednáních se sovětskou stranou na nejvyšších úrovních přijala československá vláda podle diktátu Sovětů usnesení k zajištění dočasného pobytu sedmdesáti tisíc sovětských vojáků v ČSSR. V tu chvíli se „jen“ chtělo zajistit jejich ubytování, sklady, prostory pro výcvik…, další mělo přijít již brzy. Smlouva o dočasném pobytu byla podepsána „až“ 16. října…
Zdroj: dobový tisk, totalita a další