Období druhé půlky 19. a počátku 20. století bylo obdobím velmi rušným a svým způsobem i protichůdným. Kromě technického rozmachu, který dosavadní lidské konání obrátil zcela vzhůru nohama, neboť na jedné straně pomáhal (ulehčoval práci), na druhé straně způsoboval sociální nepokoje (stávky, propouštění zaměstnanců...), se veškeré dění v našich zemích a Praze zvlášť neslo ve znamení vlastenectví a sílících tužeb po zvýšení českého vlivu v rámci Rakousko-Uherska. Konaly se tzv. salóny, kde se při diskuzích scházely osobnosti společenského života, aby probíraly otázky české vzdělanosti, šíření českého jazyka stejně jako tiskovin a knih, vzdělané měšťanstvo sledovalo pečlivě nejžhavější novinky a po kavárnách probíralo českou otázku a v ovzduší sílilo napětí jako předzvěst velkých událostí. Touha po českém Národním divadle nabyla reálných obrysů a sebevědomí Čechů rostlo. Tehdy však ještě nikdo netušil, že o pár let později přijde první světová válka...
A tak na jedné straně probíhaly vážné diskuse a řešily se politicko–společenské otázky, na straně druhé se občanstvo bavilo a dovádělo. Poprvé v historii se totiž otevíraly hostince s programem, kabarety a šantány (například U Rozvařilů nebo U Medvídků), v nichž se scházela a bavila širší společnost, a kde se mimo jiné jako komik a zpěvák proslavil třeba Josef Šváb - Malostranský. Vznikaly i tzv. arény – letní divadla kolem Národní třídy (Letní divadlo ve Pštrosce) nebo na Smíchově. Vynálezy (například daguerrotypie, z níž později vzešla fotografie, ještě o něco později první filmy, rozvoj vlakové a automobilové dopravy, letadla, telefony, elektrifikace...) nebraly konce a přelom století jako by již ukazoval na neustále rychleji se roztáčející kola moderního dvacátého století.
Ani estetika nezůstala stranou. Přibývalo secesní architektury (jedna z nejslavnějších secesních staveb je Eiffelova věž), přizpůsobila se móda a ve výtvarném umění po převládl ornament, dekor a inspirace japonskou kaligrafií.
Výtvarné a sochařské umění
Přímo gejzír uměleckých směrů a novinek - od impresionistů jako byli Claude Monet, August Renoir, Edgar Degas, v Čechách například Antonín Slavíček k Henri de Toulouse–Lautrecovi, který jako první začal obtahovat portréty nebo předměty na svých obrazech silnou černou linkou až k Alfonsi Muchovi, který se jako secesní malíř proslavil po celé Evropě. Nepochybně na tom měla zásluhu i Sarah Bernhardtová, která si Muchu vybrala za svého dvorního malíře. Dnes je možné shlédnout jeho díla například v Muzeu Alfonse Muchy na Praze 1 a v jednání je stále otázka umístění Muchovy Slovanské epopeje. K sousedům do Rakouska se jezdí milovníci secese dívat také na obrazy Gustava Klimta.
Ze sochařských děl je nutné připomenout Husův pomník na Staroměstském náměstí od Ladislava Šalouna nebo například pomník Julia Zeyera v Chotkových sadech, opominout nelze ani Františka Bílka.
Architektura
Dekorativismus se projevil nejen na fasádách, ale i v interiérech domů, v jejich výzdobě jak štukové, tak malířské, popřípadě v detailech jako byla kování na dveřích či oknech nebo vitráže. Vše inspirováno přírodním motivem, zvlněnou linií, křivkou, květem nebo listem... Antonio Gaudí a jeho zvlněné budovy, ve Španělsku, stejně jako jeho bohužel nedokončená katedrála Sagrada Familia, u nás především Antonín Balšánek, Dušan Jurkovič a Jan Kotěra. Mnoho škol, hotelových (hotel Evropa na Václavském náměstí) nebo obchodních domů, činžovní domy i vily, v sadech veřejné plastiky. Vybavovány byly nově i interiéry bytů, a kdo chtěl jít s dobou, pořídil si například lampu od Tiffaniho.
V Praze se objevily dvě zásadní stavby – Hlavní nádraží s pověstnou kavárnou architekta Josefa Fanty a Obecní dům od Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Obě s bohatou dekorativní výzdobou. Prahu pozměnila také Jubilejní výstava z roku 1891, při jejíž příležitosti byl vystavěn Průmyslový palác na Výstavišti a Petřínská rozhledna, která měla být menší obdobou pařížské Eiffelovy věže.
Literatura
Po období romantismu se básnicí i spisovatelé začínají zaobírat temnějšími a záhadnějšími stránkami lidského bytí, a vznikají směry jako symbolismus a dekadence, jejichž hlavními představiteli u nás jsou Otokar Březina nebo Jiří Karásek.
Secesní ženy
Zatímco ještě předchozí biedermeier, následovaný romantismem ženám předurčoval korzety a krinolíny, které následně vystřídaly tzv. honzíky, neboli značně nabírané sukně v místech, kde končí záda, v secesi se již dámy honosily tím, čemu se říká kostým. Zatímco dnes se ale nosí běžně sako s minisukní, popřípadě kalhotový kostým, tehdy se patřilo, aby dáma měla sukni dlouhou, splývavou, i když už jí z pod dolního lemu mohly vyčuhovat botky. I ty se ale změnily – z plochých na vyšší šněrovací, s mírným podpatkem. Ještě před kostýmem ale přece jen vítězily šaty značně zdobené – živůtek do pasu, dlouhé šunkové rukávy (tak se říkalo rukávům, které byly ve své horní části vzedmuté a připomínaly šunku s kostí), žádný výstřih, zato u krku ozdobný stojáček, krajky, drahé látky jako brokát, taft... Klobouky a čepce bohatě zdobené, často s peřím... rukávníky, rukavice, večerní toalety s velkým výstřihem a účesy se zvlněnými vlasy sepnutými do drdůlku, popřípadě zdobenými sponami nebo korálkovými šňůrami. Šperky byly inspirovány přírodním tvary, náramky často v podobě hadů nebo lián, umně proplétaný kov se objevoval jak na prstenech, tak náramcích, náhrdelnících i náušnicích. často v kombinaci s drahými kameny nebo perlami. Nechyběly ani kožešinové límce, rukávníky, vějíře, nezbytné slunečníky a kabelky na dlouhých řemíncích. A přibyla jedna velká novinka - plavky! Pravda, ne zrovna příliš sexy, kromě toho se doplňovaly černými koupacími punčochami, no ale přesto to byl pokrok. Po roce 1900 se dámská móda mění ještě více - tuniky, šaty ve stylu kimona s turbany na hlavách, na vycházku úzké přísné kostýmy doplněné velkými klobouky – to už byl jiný svět, to už byla moderní doba.
Secesní muži
I u nich pochopitelně přišla změna. A to hlavně od fraků s cylindry k oblekům složeným z vesty, kalhot a saka, ve světlých i tmavších barvách, později též vzorovaným (obvykle například proužky), doplněné v létě plochým slaměným kloboukem. Ale cylindr ještě přece nějakou chvilku zůstává, a to především při společenských událostech. Mimochodem, bylo to snad právě 19. století, které zařadilo do slovníku pojem dandy – tedy člověk, vymykající se svými názory, chováním i oblečením běžnému vkusu. Za jednoho z největších byl svého času považován "prokletý" básník Charles Baudelaire.
Zdroje: Obrazová encyklopedie módy a Dějiny Prahy II.