Základem pro mnoho kroků, rozhodnutí a plánů se stala jednoznačně skutečnost, že Praha, jako hlavní město socialistického Československa už od počátku padesátých let zaznamenávala přímo obrovský přiliv nových obyvatel.

Za socialismu byla Praha nejlidnatější

Je známo, že počet obyvatel Prahy rostl již od poloviny 17. století a pokud město posuzujeme jako takové, v jeho historickém vymezení, rostl početní stav jeho obyvatel velice výrazně a od konce 18. století do začátku 21. století se počet obyvatel Prahy na území, které k Praze v dané době náleželo, téměř zosminásobil.

Významnou a možná nejvýraznější měrou se na tom podepsala právě sledovaná léta. Psal se rok 1961, kdy počet Pražanů překročil hranici 1 milionu a nárůst kulminoval sice až v roce 1991 (1 214 174 osob), tedy tři roky po pádu socialismu, nicméně stále to bylo důsledkem minulé politiky. Jen krátké odbočení. Současnost už zaznamenává stálý pokles a to dokonce takový, že v roce 2001 žilo v Praze méně obyvatel, než v roce 1980, za éry tzv.reálného socialismu.

Zřejmě je na místě alespoň zkratkovitě naznačit důvody tak prudkého růstu obyvatel Prahy za minulého režimu. Podstatou zřejmě bude jistá preference průmyslu. Budovatelé socialistických zítřků pro nové fabriky a závody, většinou zkoncentrované do městských aglomerací potřebovali stále více pracovní síly a tak se jim podařil nastartovat poměrně značný exodus venkovského obyvatelstva směrem do měst a Praha byla z nich logicky nejžádanější. Rovněž skutečnost, že za socialismu přinesl neobvyklý nárůst centrálních úřadů a institucí, které se zase zkoncentrovaly do hlavního města, sehrál v růstu počtu obyvatel Prahy jednu z rolí.

Noví Pražané potřebovali střechu nad hlavou

Je jen logické, že prudký nárůst obyvatel Prahy přinesl poněkud obtížně řešitelný bytový problém. Řešení, do kterého se Praha pustila, nutno dodat, že ve své době se obdobnou cestou vydaly i mnohá jiná evropská města a to na obou stranách ideologické hranice, se jmenovalo sídliště.

Tím vůbec prvním sídlištěm, které Praha poznala, se stalo sídliště Solidarita, ale jeho výstavba započala brzy po válce a ještě před revolučním rokem 1948. Socialistický rukopis lze přičíst později vznikající bytové zástavbě Pankrácké pláně a poněkud moskevský punc dostaly bytové domy, které vyrostly v blízkosti nejvýraznější pražské stavby sovětského stylu - hotelu Internacionál v Dejvicích.

Opravdový sídlištní boom však ve městě začal až s panelovou výstavbou. Jedním z prvních panelových sídlišť, mimochodem odborníky vysoce hodnoceným, bylo sídliště Invalidovna. Zatímco architektonické řešení zde vystavěných paneláků a spolu s nimi i řešení některých panelových domů na jiných místech Prahy, jako třeba na Novodvorské nebo na sídlišti v Krči, kde byly použity i zahraniční, především západní zkušenosti mohlo ještě pretendovat i na mezinárodní ocenění, pozdější sídliště, která vyrostla na okrajích Prahy, již v mnohém byla takovou panelákovou průmyslovou výrobou.

Panelákový prstenec

Je třeba říct, že se zástavbou významných ploch kolem Prahy se v plánech vždycky počítalo. Že se s masivní výstavbou započalo v panelákové éře je už věc druhá. Faktem je, že ať se koncem osmdesátých let do Prahy přijíždělo prakticky z kterékoliv strany, byl příchozí už zdálky vítán novodobou šedivou hradbou nových sídlišť. Z těch, které jako zvláštní prstenec obkroužily Prahu si jen co nejstručněji připomeňme, alespoň některé.

Sídliště Na Dědině se nachází v Praze 6-Ruzyni a z menší části v Liboci, nedaleko letiště mezi ulicemi Vlastina a Evropská. Hlavní obytnou zónou sídliště je deset dvanáctipatrových bytových panelových domů, které byly postaveny začátkem osmdesátých let. V těchto domech je zhruba 1600 bytů 1. kategorie (3+1 a 2+kk). Dále jsou na Dědině čtyřpatrové panelové domy v různých variacích (4+1, 3+1, 1+kk) celkem v počtu 43.

Jihozápadní Město je komplex sídlišť v Praze, zahrnující sídlištní části katastrálního území Stodůlky a zároveň městské části Praha 13. Má přes 50 000 obyvatel. Jeho součástí jsou: sídliště Nové Butovice (sestává především z panelových domů, vybudovaných v druhé polovině 80. let 20. století a na samém začátku let devadesátých), sídliště Lužiny (je tvořeno především panelovými domy, které jsou uspořádány do rondelů, což je jediné takové uspořádání ve střední Evropě. Domy tvoří jakýsi půlkruh, ve kterém je klidová zóna s pískovištěm, hřištěm a zelení.), sídliště Stodůlky, sídliště Velká Ohrada a Vidoule.

Jižní Město je největší sídliště v Praze i v České republice. Leží na jihovýchodě Prahy v městském obvodu Praha 4 a tvoří velkou část městské části Praha 11 na obou jejích katastrálních územích, jimiž jsou Háje a Chodov. Na sídlišti Jižní Město žije převážná část z více než 80 000 obyvatel městské části Praha 11.

Sídliště Košík je sídelní celek na území Hostivaře v pražské městské části Praha 15. Leží mezi starou zástavbou Hostivaře na severu a Jižním Městem na jihu. Bylo postaveno v polovině 80. let 20. století. Zahrnuje asi 20 bloků panelových domů.

Černý Most je katastrální území v severovýchodní části Prahy, na území městské části Praha 14. Na jeho území bydlelo k 31. červenci 2005 21 869 obyvatel. Černý Most se skládá téměř výhradně z panelových sídlišť.

Řepy jsou katastrální území Prahy, tvořící území městské části Praha 17 v městském obvodě Praha 6. Nacházejí se na západě města, severně od vjezdu dálnice D5 do Prahy.

Pražská doprava a její socialistické stavby

Bouřlivý rozvoj města a neustálé rozšiřování jeho hranic přineslo další veliký problém, který bylo nutné v zájmu Pražanů nějakým způsobem řešit. Na bedra městské hromadné dopravy připadl mimořádně obtížný úkol. Protože v období budování socialismu bylo pro obyčejného obyvatele Prahy prvořadé nejprve získat střechu nad hlavou, nikdy ho ani nenapadlo vyžadovat přidělení bytu blízko svého zaměstnání. Navíc ta doba nebyla vůbec nakloněna častému střídají zaměstnavatelů a tak se stalo zcela běžným, že lidé, kteří dostali byt na jihu města, museli dennodenně dojíždět na sever a opačně. Za kulturou a do velikých obchodů pak všichni jezdili do centra.

Je nutno připomenout, že Praha na startu svého překotného růstu disponovala tramvajemi, trolejbusy a autobusy. Trolejbusy, které mimochodem po Praze začaly jezdit už v roce 1936 však v šedesátých letech minulého století nevydržely konkurenci levné sovětské nafty a spolu s trolejemi odešli v zapomnění. Poslední trolejbus projel městem 18.října 1972.

Metro páteří městské dopravy

O metru v Praze se mluvilo a dokonce na prknech projektantů plánovalo ještě dávno před druhou světovou válkou. Jistý čas se hodně hovořilo o podpovrchové tramvaji. Tyto diskuse, vedené celá desetiletí, měly najít rozřešení v šedesátých letech. Tehdy se doprava ve městě začínala rapidně horšit a bylo jasné, že bez jasné koncepce jak dál to nepůjde a městská hromadná doprava zkolabuje.

Kupodivu tehdy zvítězil návrh na výstavbu podpovrchové tramvaje, která měla vést od Hlavního nádraží až na Pankrác. V roce 1966 se dokonce začalo s výstavbou, ale ta byla brzy zastavena, protože se definitivně rozhodlo, že v Praze se bude stavět metro. To, co již bylo vystavěno se muselo předělávat. Další předělávky způsobilo rozhodnutí, že v pražském metru budou jezdit sovětské vlaky a protože byly těžší, než zvažované soupravy domácí výroby, musela se tomuto faktu opět přizpůsobit celá stavba.

Ačkoliv se s otevřením prvního úseku pražského metra počítalo už v roce 1970, zpoždění způsobená nedostatkem zkušeností prodloužila stavbu až do roku 1974. O rok dříve se také začalo s ražbou linky A z Dejvic na Vinohrady. Slavnostní otevření prvního úseku trasy C 9. května 1974 v 9 hodin a 19 minut se stalo politickou manifestací, na níž byl přítomen generální tajemník KSČ Gustav Husák.

12. srpna 1978 byl zprovozněn první úsek linky A, ve stanici Muzeum vznikl první přestupní bod metra. Na konci roku 1980 byly obě trasy prodlouženy a roku 1977 se začalo se stavbou prvního úseku linky B. Budování úseku Sokolovská (dnešní Florenc) - Smíchovské nádraží trvalo osm let, do provozu byla trasa B dána 2. listopadu 1985. V této době se také dala do pohybu stavba dalších navazujících úseků Dukelská (dnes Nové Butovice) - Smíchovské nádraží, připravovala se stavba Sokolovská - A. Zápotockého (dnes Českomoravská), stavělo se depo trasy A v Hostivaři a roku 1984 byla trasa C prodloužena pod Vltavou do Holešovic.

Gottwaldův, neboli Nuselský most

První úvahy o přemostění Nuselského údolí se objevovaly již za dob první republiky, stavba mostu ale začala být aktuální až v době, kdy se na pankrácké pláni začaly stavět obytné domy ve velkém množství. K tomu došlo na konci 60. let, když se začala stavět pankrácká sídliště. Proto bylo rozhodnuto, že bude celá oblast spojena s centrem podpovrchovou tramvají, která povede v tubusu mostu. V roce 1967 byla zahájena výstavba, v roce 1973 byl most dokončen a pojmenován po prvním dělnickém prezidentovi jako Most Klementa Gottwalda. Stavbě mostu muselo ustoupit 17 budov v údolí. V listopadu 1970 byla provedena důkladná zatěžkávací zkouška pomocí 66 tanků. Provoz na mostě byl zahájen 22. února 1973, jeho význam byl však omezen na lokální dopravní vztahy, neboť nebyl dokončen navazující úsek severojižní magistrály na pankrácké straně. Pro dálkovou dopravu začal mít význam teprve od 30. dubna 1973. 9. května 1974 začaly jeho tubusem pravidelně projíždět i soupravy pražského metra.

Už před jeho otevřením se však objevily problémy. Nejdříve bylo rozhodnuto o změně koncepce z podpovrchové tramvaje na metro a později o nákupu souprav metra ze Sovětského svazu. Zatímco původně plánované tramvaje T3 nebo lehké české vozy metra R1 měly nápravový tlak 10,5 tun, sovětské soupravy měly nápravový tlak 16 tun. Na takovéto zatížení však most nebyl konstruován, proto museli dělníci do mostu vmontovat speciální zpevňující rošt vážící 822 tun, který roznáší tlak i na boční stěny tubusu.

Od roku 1990 nese současný název Nuselský most. V roce 1997 byl ocelový rošt opraven z důvodu únavových trhlin na podélnících roštu, zapříčiněných špatně navrženým detailem přípoje. Tyto trhliny byly u více než 50% těchto detailů na celém roštu. Vyměněny byly všechny podélníky. Do budoucna se však počítá s několikaletou opravou, která značně omezí dopravu ve městě. Tato oprava však vyžaduje nejprve výstavbu trasy metra D. Ta umožní přerušení linky C, aniž by zároveň došlo k totálnímu kolapsu spojení na Jižní město.

Severojižní magistrála

Současnými pražskými motoristy zřejmě nejproklínanější dopravní tepna města. Spojuje jižní a severní okraj města a její největší problém tkví v tom, že vede centrem a pro nedostatek vyhovujících objízdných tras je jedinou možností tranzitu přes Prahu v uváděných směrech.
Druhým probléme je skutečnost, že když se započalo s její výstavbou, tvůrci v žádném případě nepočítali s obrovským rozvojem motorizace, která začala být probléme už koncem socialistických let, ale v pražský dopravní problém se přeměnila až v posledních letech, kdy počtem automobilů na počet obyvatel města Praha patří na nejpřednější místa v celosvětovém žebříčku.

Některé součásti severojižní magistrály, které existují dnes, byly plánovány již v dřívějších dobách. Například přemostění Masarykova nádraží nebo Nuselský most. Magistrála byla budována postupně. Jako první vznikl v roce 1973 úsek Nuselský most - Rumunská ulice. V roce 1978 navazoval úsek Rumunská ulice - Hlávkův most. V roce 1980 byl postaven, jako budoucí součást magistrály nový most Barikádníků. V úzké návaznosti byla řešena také přestavba Hlavního nádraží. Kvůli SJM musela být řada komunikací přeložena nebo úplně zrušena. Jediný dnes plynule nenavazující úsek v Holešovicích měl být řešen zrušením nádraží Praha-Bubny a přímým propojením vyústění z Hlávkova mostu s Argentinskou ulicí poblíž mostu Barikádníků.

Stavby, na které zapomenout nelze

Seznam staveb, které v Praze vyrostly v období sledovaných čtyřiceti let a které se tím či oním zapsaly do historie města a života jejich obyvatel by byl pořádně dlouhý. O ruském mrakodrapu - hotelu Internacionál - jsme se již zmínili na jiném místě, ale za minulého režimu vznikly i jiné na svou dobu velmi luxusní hotelové kapacity. Jmenujme třeba Park hotel nebo hotel Olympic, či po dlouhé roky nedostižně luxusní Intercontinental a mnohé další.

O dopravě již byla řeč, ale připomenout si zajisté zaslouží také obnova provozu lanovky na Petřín, nebo konečná dostavba Sletového stadionu, tehdy přejmenovaného na Spartakiádní.
Nelze opomenout ani významné stavby obchodních center. Prvorepubliková Bílá labuť byla po dlouhá léta jediným opravdovým obchodním domem a z piedestalu ji sesadila až Kotva a po ní Máj (dnešní Tesco ) na Národní třídě a Družba (později Krone, nyní Debenhans ) na Václavském náměstí, DBK na Budějovické a další.

Vedle Nuselského mostu vyrostla v podstatě nedaleko starobylého Vyšehradu nepřehlédnutelná dominanta v podobě mohutného a dodnes ne docela využitého Paláce kultury, dnešního Kongresového centra.

Na další stavby z tohoto období si kdokoliv z vás dozajista snadno vzpomene a uzná, že výčet všech by byl dlouhý. Z těch nejmenovaných však dovolte se zastavit přece jen u jedné. Nejde ani tak o stavbu samotnou, ale o instituci, která v ní sídlí. Řeč je o Kavčích horách.

Všeobecně se ví, že v Československu televize začala dělat první krůčky již před 2. světovou válkou. Než se však mohlo dospět ke konkrétním výsledkům, veškerou aktivitu přerušily válečné události. Po válce byl výzkum obnoven. První pokusné televizní vysílání se pak uskutečnilo v roce 1948 v rámci Mezinárodní výstavy rozhlasu MEVRO v Praze. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha v Měšťanské Besedě (ve Vladislavově ulici) bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné. Pro první televizní vysílač byla v roce 1953 adaptována pražská rozhledna na Petříně. Zpočátku televize vysílala pouze tři dny v týdnu, v létě jen 2 dny, v listopadu 1953 se počet vysílacích dnů rozšířil na čtyři, v roce 1955 na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden.

V 60. letech byla v Praze zahájena výstavba nového televizního střediska v Praze a tehdejší vláda rozhodla o vytvoření druhého programu. Vytvářely se tak předpoklady pro další technické a programové změny v 70. letech.

V říjnu 1970 byly dokončeny první etapy výstavby a předány první provozy na Kavčích horách. Další etapy výstavby pokračovaly až do konce 70. let a toto rozšiřování výrobních a technických kapacit umožnilo zvětšovat rozsah vysílání. Dne 10. května 1970 bylo vysílání Čs. televize obohaceno o druhý program. Na něm 9. května 1973 bylo zahájeno pravidelné barevné vysílání. Na prvním programu se diváci pravidelného barevného vysílání dočkali 9. května 1975. V lednu 1979 pak byl na Kavčích horách v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství.

Stáli v čele radnice

Seznam pražských primátorů neboli prvních mužů pražské radnice byl v letech 1948 až 1989 rozšířen o pouhých šest mužů Byli to:

  • JUDr. Václav Vacek: II. období: 1.7.1946 - 21.5.1954
  • Adolf Svoboda: období: 21.5.1954 - červen 1964
  • Ludvík Černý: období: 29.6.1964 - září 1970
  • JUDr. RSDr. Zdeněk Zuska: období: 10.9.1970 - červen 1981 (odstoupil, aby se stal členem vlády)
  • Ing. František Štafa: období: 22.6.1981 - 4.7.1988 (odvolán)
  • Zdeněk Horčík: období: 4.7.1988 - 8.12.1989 (odstoupil po listopadové revoluci)

Pád socialismu

Konec socialismu v Čechách odstartovaly události, které se rozeběhly bezprostředně po mohutné studentské demonstraci, požadující 17.listopadu 1989 demokratizaci společnosti. Účastníci demonstrace, kteří se v ten den dostali s průvodem až na Národní třídu byli surově zbiti tehdejšími příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Záhy se začala šířit sice klamná, ale v tu chvíli velice věrohodná informace o tom, že jeden ze studentů byl při zásahu policie zabit. To bylo roznětkou, která přivedla lidi na Václavské náměstí. To se do posledního místa zaplnilo několik dnů po sobě. No a pak už přišla generální stávka, statisícové shromáždění na pražské Letenské pláni, náročná jednání narychlo vzniklého Občanského fóra s tehdejší mocí, odsouhlasení vypuštění z ústavy pasáže o vedoucí úloze Komunistické strany, volba Václava Havla prezidentem...A Praha ve svojí tisícileté historii začala psát svoji novou společenskou kapitolu.

S využitím Wikipedie a dalších zdrojů