Mnozí historikové tvrdí, že to byla bitva předem rozhodnutá a vůbec nezáleželo na tom, kdo ji vyhraje. Jako důkaz si berou rok 1968, kdy kromě projevů účasti, nikdo nebyl ochoten ohroženému Československu přijít na pomoc. Ať je to jak je, faktem zůstává, že po květnu 1945 měli na politické scéně převahu tzv. socialistické strany – Národní socialisté, sociální demokraté a nejsilnější komunisté. Jedinou stranou nesocialistickou byli lidovci. Ostatní strany, které působily za první republiky a zpronevěřily se spoluprací s Němci (např. agrárníci) byli zakázáni.
Už 9. května přiletěl do Prahy Klement Gottwald a také celá vláda. Prvním primátorem města se stal komunista Václav Vacek, který vyzval občany, aby začali s úklidem města. V ulicích ještě stály barikády… K úklidu byli využiti i zajatí Němci či německé obyvatelstvo. Začaly pracovat první továrny jak na Smíchově, tak v Karlíně, vraceli se lidé z koncentračních táborů. Už 19. května vydal prezident Edvard Beneš dekret o převodu soukromého a veřejného movitého i nemovitého majetku Němců (tehdy se psali s malým n) Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů do národní správy. Na konci května se začalo s volbami do místních národních výborů (místní radnice). První se konala v Břevnově a to veřejným způsobem.
Po skončení voleb ve všech částech města došlo ke jmenování primátora a jeho zástupců. Na základě politické dohody se stal primátorem Prahy šéf národních socialistů dr. Petr Zenkl, jeho zástupci pak dva komunisté, dva sociální demokraté, dva lidovci. Aby byli síly vyrovnány měl ještě jednoho zástupce z národně socialistické strany.
Poválečné nadšení občanů nebralo konce, lidé se dobrovolně hlásili jako brigádníci a samozřejmě se konala různá shromáždění, která byla vítanou záminkou pro politickou agitaci. Například 1. června 1945 se konala národní manifestace v oboře Hvězda pod heslem: Odčiníme Bílou horu, o 14 dnů později se pak konal Den radosti. Na něm 15. června promluvil samozřejmě Klement Gottwald. Hned vzápětí byl na dnešním náměstí Kinských instalován tank T 34 a náměstí přejmenováno na náměstí Sovětských tankistů. Lidé nadšeně vítali zestátňování velkých podniků.
V září 1945 byl odsouzen k trestu smrti a popraven bývalý náměstek primátora Němec J. Pfitzner. Některé popravy se konaly veřejně – jako například poprava K. H. Franka v květnu 1946.
Pozoruhodné je, že na sklonku roku 1945 se začíná i přes všechny problémy v hospodářství mluvit o stavbě metra. Navrhla ho správa Elektrických drah. Projekt vznikla v letech 1939 až 1942 a podíleli se na něm přední odborníci z českých strojírenských závodů.
Dne 1. prosince 1945 byl ukončen odsun Rudé armády z Prahy. Posledního rozloučení se zúčastnil prezident Edvard Beneš i armádní generál Ludvík Svoboda. Život města se postupně dostával do běžných kolejí, ale protože se na konci května 1946 měly konat volby do Národního shromáždění, všechny akce, tedy i obnova života města se neustále míchaly s politickou agitací. Volby nakonec ukázaly to, co všichni už tušili. Komunisté dostali celkově 38 procent hlasů ( v Praze 36) a stali se tak nejsilnější stranou v Národním shromáždění. Podle výsledků voleb došlo také ke změnám na pražské radnici (Ústřední národní výbor hl. m. Prahy). Primátorem se stal opět komunista Václav Vacek.
Rok 1946 byl i rokem návratu k běžnému životu. Začalo se například s budováním Karolina, které trvalo až do roku 1950. Tehdy Architekt Jaroslav Fragner obnovil zchátralé prostory. Definitivní vzhled dostalo Karolinum ale až v roce 1969, kdy byl dokončen vchod s fontánou na Ovocném trhu. V pražské dopravě došlo k výraznému zásahu do života města. Na konci roku 1946 byl stržen dlouhou dobu nevyhovující řetězový most nesoucí jméno Milana Rostislava Štefánika. Místo něj dočasně sloužila Pražanům dřevěná lávka. Po dobudování se nový mostu jmenoval po Janu Švermovi, funkcionáři KSČ, který zahynul při Slovenském národním povstání a jehož v roce 1945 prezident Edvard Beneš jmenoval národním hrdinou.
Rok 1947 začal pro město slavně V únoru se konalo v Praze poprvé mistrovství světa v ledním hokeji. Ze Štvanice, kde vznikl dnes už památkově chráněný dřevěný stadion, si naši odnášeli zlaté medaile. Praha se začala rozšiřovat, na Pankráci bylo vybudováno dnes už neexistující autobusové nádraží, které sloužilo ke spojení s okolními městy. Město ale stále žilo na příděl – vydávaly se potravinové lístky a největší kriminální aférou se tak stalo odhalení tajné tiskárny padělků těchto lístků. Byla umístěna v Břevnově a zmiňuje se o ní i jeden díl TV seriálu 30 případů majora Zemana.
Praha byla v té době rozdělena na 20 správních obvodů. Ten dvacátý vznikl vydělením Strašnic, Hostivaře a Zahradního Města na sklonku roku 1947. V tomto roce se také rozhodlo o osudu vyhořelé části Staroměstské radnice. Budova byla stržena a místo ní vznikl prostor, který je na Staroměstském náměstí dodnes a dodnes vyzývá jak vedení města, tak architekty k nějakému řešení. Pozoruhodné je, že na tomto místě byla na čas umístěna Myslbekova socha Oddanost, která dnes stojí ve dvoraně Právnické fakulty UK. Dalším zásahem do pražské architektury se stalo zboření vstupní secesní brány na Pražské Výstaviště. To bylo později přejmenováno na Park oddechu a kultury Julia Fučíka (PKOJF) ještě později přezdívaný na Fučpark či Fučíkárna. Architekt Jiří Kroha pak výstaviště upravil pro potřeby Slovanské zemědělské výstavy. Vzniklo i první poválečné dvouletkové sídliště a to ve Strašnicích. Jmenuje se Solidarita a tyto domy kupodivu slouží dodnes, ač byly stavěny v době vleklé materiálové nouze. Další sídliště se začala stavět i ve Vršovicích a Kobylisech. Zahájena byla i stavba nádraží Smíchov, které začalo plně sloužit veřejnosti v roce 1954.
Politický neklid začal být zjevný už na sklonku roku 1947. Proti znárodnění, které zasáhlo řadu vlastnických práv, se začali lidé bránit. V lednu 1948 se podařilo akcionářům pražského podniku Orion domoci práva u Nejvyššího správního soudu, který znárodnění zrušil. Proti se okamžitě postavily odbory vedené komunisty. Vláda pod tlakem nepotvrdila rozhodnutí soudu, ale vyhlásila národní správu podniku. Ve vládě vznikl blok, který už nechtěl spolupracovat s komunisty. Pohnuté únorové dny pak byly koncem demokracie v Československu. Nepříliš taktický postup ministrů protikomunistického bloku postavil prezidenta Beneše do podobné situace jako v době, kdy měl rozhodovat o osudu země v roce 1938. Na podporu vystoupila i část studentů vysokých škol, kteří demonstrovali na Hradě. Rozehnala je policie, tehdy už také v rukách komunistů. Nakonec po nejrůznějších akcích jako byla generální stávka, sjezd závodních rad velkých podniků a vytvoření Lidových milicí (ozbrojená složka KSČ) se podařilo to, o co Gottwald usiloval. A tak 25. února přišel na Václavské náměstí a svůj projev začal pověstnými slovy:
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky…
Prezident Beneš přijal demisi, v ostatních politických stranách byly vytvořeny akční výbory Národní fronty, které vlastně odsouhlasily spolupráci s komunisty a pak přistoupily i na vytvoření jednotné kandidátky Národní fronty do voleb v květnu 1948. Pro jednotnou kandidátku hlasovalo něco přes 93 procent voličů…
Ještě před tím byl obrozen i Národní výbor hl. m Prahy. Na sto zastupitelů připadlo 45 komunistů, 15 sociálních demokratů, 12 lidovců a 12 národních socialistů. Dalšími členy se stali zástupci odbojových organizací, odborářů a mládeže. V červnu se ale sloučila KSČ se sociální demokracií.
Pohřeb prezidenta Edvarda Beneše, který abdikoval 2. června a zemřel na počátku záři 1948 byl poslední možností jak dokázat touhu po demokracii. Režiséři pohřbu ale nenechali nic náhodě a tak se žádný protest nekonal. Gottwald ve svém projevu dokonce mluvil o Masarykovi…
Změna politického klimatu se zapsala i do tváře Prahy. Začalo se s přejmenováním ulic. Náměstí Petra I. ( nyní I. Pavlova) se stalo Říjnovým, Stavovské divadlo se proměnilo v Tylovo (skutečný Tyláček v Nuslích se stal Hudebním divadlem v Nuslích). Už v roce 1948 bylo rozhodnuto, že Praha postaví pomník J. V. Stalinovi. Pozitivními akty té doby je zprovoznění Staroměstského orloje a rozhodnutí vlády o obnově Betlémské kaple a založení muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v pražské Hvězdě, i když i sama tato rozhodnutí měla obrovský ideologický podtón. Nakonec byly zrušeny Elektrické podniky a vznikl Dopravní podnik hl. m. Prahy a to od 1. ledna 1949. To už je ale jiná historie.
