Níže se dostaneme k legendám, které se kolem bezesporu historické postavy po její smrti vyrojily, povíme si o nesnadné cestě jeho kanonizace a zamyslíme se nad pravděpodobnou příčinou tragického vyústění jeho osudu. Nicméně názorů na to či ono, spojené s životem Jana Nepomuckého, je spousta, mnohdy protichůdných, ale je to tak v pořádku, protože svatým jisté tajemné fluidum přece náleží...
Začátky
Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340. O místě jeho narození nebylo nikdy pochyb, jde zcela jistě o tehdy trhovou ves Pomuk, která patřila nedaleko stojícímu cisterciáckému klášteru, jehož impozantní trosky pod Zelenou horou jsou dodnes patrny. Na místě, kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám zasvěcený Janově památce.
Mnoho nevíme ani o Janových rodičích. Otec Velfín byl pomuckým rychtářem v letech 1355–1367. O matce však žádná zmínka neexistuje. Některé prameny sice hovoří o tom, že byla příslušnicí pomuckého rodu Hasilů, ale tento údaj nelze prokázat.
Základy vzdělání Jan získal ve škole, která byla zřízena už kolem roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci, nebyla prokázána. Naopak je doloženo, že Jan studoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky. Zprvu byl veřejným notářem a po dalším ryze teologickém studiu se naplno vydal na církevní dráhu. V době, kdy ukončil studia v italské Padově, určitě netušil, že jednou, po staletích, se právě on stane svatořečeným.
Zapletl se do her mocných
Příčin, z nichž nakonec vykrystalizovala Janova smrt, bylo zřejmě několik. Hlavním důvodem bylo ale určitě církevní schizma a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce 1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata. Historické prameny hovoří o tom, že Jan zemřel proto, že stvrdil volbu kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, králova úhlavního nepřítele.
Tato teorie byla dokonce i podrobně popsána. V jednom z pramenů se totiž tvrdí, že to bylo právě v době Janova vikariátu, kdy spory mezi jeho nadřízeným, arcibiskupem Janem z Jenštejna, a králem Václavem IV. vrcholily. Na počátku roku 1393 rozepře vygradovaly v souvislosti se jmenováním nového opata v klášteře v Kladrubech. Král totiž netrpělivě očekával úmrtí starého opata Racka a plánoval jeho skonu využít k zabrání bohatých klášterních statků a jejich využití při zabezpečení nového biskupství, které chtěl zřídit. Cílem tohoto jednání mělo být oslabení moci dosavadního arcibiskupa. Jenštejn však nedal králi příležitost plán uskutečnit. Okamžitě po smrti starého opata inicioval volbu nového, která byla rychle stvrzena, a to právě podpisem Jana Nepomuckého, který určitě netušil, že si tím podepsal smrtelný ortel.
Král byl v té době na Křivoklátě a informace o smrti dosavadního opata a o zvolení opata nového se k němu dostala natolik pozdě, že již neměl šanci proti nové volbě protestovat. Byl touto událostí natolik rozhořčen, že aktérům veřejně vyhrožoval smrtí a Jenštejn se raději na jistý čas uchýlil do bezpečí na hrad Roudnici.
Král za čas překvapivě navrhl smír a pozval Jenštejna na jednání do Prahy. Zde však ještě před zahájením rokování, dne 20. března 1393, přikázal celou delegaci zajmout. Jenštejnovi se podařilo uprchnout, ale Jan Nepomucký s dalšími třemi muži z arcibiskupova doprovodu zůstali v rukou ozbrojenců. Na staroměstské rychtě pak byli zajatci krutě mučeni. Odehrálo se to v místě, kde dnes stojí dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku.
Účastnil se mučení i sám král?
Tortura to musela být bezohledná a traduje se, že mučení se osobně zúčastnil sám Václav IV., který měl loučí pálit Nepomuka na bocích. Samy protokoly z onoho útrpného výslechu buď pořízeny nebyly, anebo se někde ztratily, každopádně o nich žádné známé prameny nehovoří. Jisté ovšem je, že zraněním, utrpěným při mučení, Nepomuk podlehl přímo v mučírně.
Co se ví však poměrně přesně, je fakt, že s mrtvým tělem bylo naloženo poměrně netradičně. Bylo tajně převezeno na Karlův most, odkud pak bylo, podle pramenů, o půl deváté večer svrženo do Vltavy. Nad tělem Jana Nepomuckého se zavřela voda. Asi na dlouho, protože až skoro po měsíci ho Vltava vydala. Objevilo se v místech dnešního Čechova mostu, tedy ne zase tak daleko od místa, kam bylo svrženo, a protože tělo našli mniši z nedalekého kláštera, byli to oni, kdo Nepomuka pohřbili v kostele sv. Kříže Většího v klášteře cyriaků na Starém Městě. Pravděpodobně v roce 1396 bylo tělo Jana Nepomuckého přeneseno a pohřbeno v chrámu sv. Víta.
Existují i jiné verze
Jiné prameny zase uvádějí jako dominantní příčinu Janovy smrti skutečnost, že se opovážil kritizovat samotného krále.
A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl vyjevit králi zpovědní tajemství královny. Tato verze je nejčastěji opakována a existují historici, kteří právě této verzi dávají přednost. Tvrdí totiž, že právě zachování zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom by měla svědčit především králova nebývalá aktivita v mučení. Vždyť osobně Jana pálil na boku pochodní, aby vyzvěděl potřebné.
Nechtěně byla právě tato verze posílena v dubnu r. 1719, kdy došlo k exhumaci a prozkoumání tělesných pozůstatků Jana Nepomuckého. Právě při té příležitosti byla objevena tkáň, která byla mylně označena za jazyk.
Omyl vyvrátil až v sedmdesátých letech minulého století Emanuel Vlček v rámci nového antropologického průzkumů ostatků Jana Nepomuckého. V jeho rámci došlo k potvrzení autenticity ostatků, ale týž výzkum však zároveň potvrdil, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mumifikované mozkové tkáně.
Tento pozůstatek Janova těla ovšem hrál klíčovou roli při kanonizačním procesu, neboť domnělé dochování jazyka bylo považováno za zázrak, který měl potvrzovat, že důvodem Janovy smrti bylo nevyzrazení zpovědního tajemství.
Jan jako legenda
Jak vidno, osudy Jana z Pomuku nekončí zdaleka jeho smrtí a legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.
Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti, v roce 1401, životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka.
Teprve roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfen z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny.
Aby toho nebylo málo, rozlišuje Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české v roce 1541 dva Jany – Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý pak roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony.
Kanonizován byl asi ten druhý
Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Řím se k celé této snaze o kanonizaci staví od počátku velmi skepticky a teprve v létě roku 1715 byla nezbytná beatifikační komise zřízena na základě rozhodnutí pražského arcibiskupa Ferdinanda hraběte Khünburka. Posléze, 31. května 1721, prohlašuje papež Inocenc XIII. Jana za blahoslaveného a následujícího roku je zahájen kanonizační proces. Sama kanonizace papežem Benediktem XIII. pak proběhla 19. března 1729.
Mnozí historikové se shodují v tom, že v otázce kanonizace došlo při stavu tehdejšího dějepisectví a zmatenosti pramenů k tomu, že základem obrazu svatého, jehož se kongregace sv. ritu rozhodla kanonizovat, byla osoba, již Hájek líčí jako Jana z Nepomuka, jenž byl utopen roku 1383. Tento obraz však přesto vypovídá něco i o Janu Nepomuckém, ač pouze částečně, neboť chybí druhá část postavy, tedy „mučedník z roku 1393“, která je s vylíčenou totožná.
Zdroj: wikipedia, www-zelena-hora.eu, www.sjn.cz a další
