Poslední vlak, kterým Brit Nicholas Winton plánoval z již okupovaného Československa vyvést 251 převážně židovských dětí, nikdy nevyjel. Z pražského Hlavního nádraží měl vyrazit směr Londýn 3. září 1939, jenže o dva dny dříve vypukla druhá světová válka. Do bezpečí se tak díky předcházejícím osmi Wintonovým vlakům dostalo „jen“ 669 dětí.
Zachráněným se říká Wintonovy děti. Dvaadvacet z nich si nyní i se svými potomky a známými přijelo sedmdesáté výročí oněch záchranných operací připomenout přímo do Prahy. Dorazili nejenom z Británie, kde nalezli tehdy svůj domov, ale přiletěli i ze zámoří z Kanady, Spojených států, dokonce z Austrálie i Izraele.
Oživlé vzpomínky
Co jim procházelo hlavou, když vstupovali do nového vestibulu prvního nástupiště pražského Hlavního nádraží, jehož historická podoba nebyla zcela změněna, vědí jen oni sami. Hodně prozradily výrazy jejich tváří a také slzy v očích některých. Náhodný pozorovatel viděl, jak tu až hmatatelně ožívají vzpomínky staré sedm desetiletí. Úctyhodní senioři se sami pro sebe měnili v malé děti, před očima se jim objevovaly tváře maminek a tatínků, strýčků a tetiček, kteří jim na tomto místě říkali, že jedou do Anglie na delší prázdniny a že se brzy uvidí, aby se neviděli už nikdy, protože pro ty, kteří zůstali, byla nacisty ve vyhlazovacích táborech připravena cesta do nebe.
Dojemnost chvíle násobilo slavnostní odhalení jímavého sousoší. Autorkou je Flor Kentová. Je na něm muž, kterému na krku visí chlapeček skrývající si tvář v jeho rameni, a pak malá holčička a ještě kufřík. Modelem pro postavu muže byl Nicholas Winton sám a předlohou dívenky se stala vnučka jednoho ze zachráněných dětí. Kufřík je stejný, v jakém si většina odjíždějících dětí odvážela poslední hmatatelné vzpomínky na svoje rodiče a příbuzné.
Cesta se zastávkami
Trasa cesty je stejná a tu původní kopíruje do puntíku. Také většina vozů neobvyklé vlakové soupravy odpovídá svým zařízením času před sedmdesáti roky. Stejné lavice, chodbičky, toalety, stahovací okna. Jen svět za těmi okny je dnes jiný.
Před desetiletími nebylo myslitelné, aby se děti Židů na své 1 251 kilometrů dlouhé trase zastavily v Norinberku a prošly se městem.
Také pro ně nikdo nepřipravil slavnostní večeři v synagoze v Kolíně nad Rýnem.
Zcela určitě je nemohl v holandském přístavu Hoek van Holland vítat velvyslanec ČR.
Také na nástupišti londýnského nádraží Liverpool Street Station při jejich příjezdu nestál sám Nicholas Winton, jako bude stát tento pátek.
Tehdy bylo statečnému Britovi třicet, letos oslavil rovnou stovku.
Jsou věci, na které není radno zapomínat. Winton Train k nim patří.
Foto: Kryštof Krejčí
