Zoologická zahrada i muzeum

Zahradu založil v první polovině 19. století Rudolf hrabě Kinský jako anglický park, jehož plány nakreslil hospodářský ředitel František Hähnel. Vznikly tu i skleníky a oranžérie a již tehdy Kinští využili prameny, které se objevily při dolování uhlí. Zahrada byla uzavíratelná a vstupenky do ní se prodávaly na Staroměstském náměstí v paláci Kinských. Na počátku 19. století chtěli Kinští rozparcelovat zahrady a vybudovat tu činžáky. Město to nepovolilo, a tak Praha a obec Smíchov zahradu nakonec koupily. Zámeček byl v roce 1903 využit jako Národopisné muzeum.  Posléze se v zahradě  objevila v roce 1914  socha herečky Hany Kvapilové (rekonstruována loni) od Jana Štursy a Josefa Gočára. V letech 1923–1926 tu byla dokonce  malá zoologická zahrada.

Pro děti

V zahradě jsou dvě dětská hřiště, jedno hned u náměstí Kinských, druhé v srdci parku, kde jsou nerezové klouzačky, jedna dokonce 12 metrů dlouhá, zapuštěná do terénu. Dolní hřiště vzniklo už v roce 1999, druhé se nyní dokončuje.

Slouží centru města

„Ti starší  určitě pamatují rozbité chodníky a schody, ne zcela vzhlednou zeleň,“ řekl primátor Pavel Bém při slavnostním otevření zahrady. „Jen poslední etapa stála 95 milionů korun,“ dodal primátor. „Dnes je spádovou oblastí pro odpočinek občanů z Prahy 1, 5 a 6,“ řekl primátor, který zároveň poděkoval všem, kteří se na rekonstrukci zahrady podíleli. Pásku nakonec slavnostně přestřihli praští studenti, kteří přímo na místě odpovídali na malý test ke vzniku zahrady.

Kostel je unikátem

V zahradě najdete i řeckokatolický kostel sv. Michala, který se objevil v Praze v roce 1929. Město ho koupilo z obce Medvedovce na Zakarpatské Ukrajině.. Nyní prochází rekonstrukcí. Jde o lidovou stavbu ze 17. století, kterých není v Čechách mnoho. Kostel je také zakomponován do zahrady a tvoří  s ní přenádherný celek.

Co se v zahradě odehrálo

Zahrada prošla šesti fázemi rekonstrukce, ta poslední  zahrnula  obnovu sítě cest, které byly porušeny erozí. V zahradě došlo totiž i k sesuvům půdy, protože by narušen odvodňovací systém.  „Cesty jsou  dnes pokryty žlutou žulou, která nejvíce připomíná původní pískovec, který tu historicky byl, ale z pohledu dnešního provozu a zátěže by se nehodil,“ uvedla Ing. arch. Magdaléna Dandová. Cesty jsou upraveny tak, aby byly opravdu schůdné, byť jde o vysokohorský terén. Podél cest je instalováno dřevěné masivní zábradlí.

Roury jako v Alpách

To, co oko  výletníka neuvidí, jsou  složité vodohospodářské úpravy. „Pod mnoha cestami je    nové odvodnění do dešťové kanalizace, kopalo se do velkých hloubek,“ upozornila architektka Magdaléna Dandová.  „Použili jsme speciální potrubí odolné proti otěru z polypropylenu, jež má dlouhá hrdla. Využívá se v alpských zemích. Při posunu terénu se trubky nerozpojí. Bylo to i finančně náročné, protože  je vše navíc kotveno betonovými bloky.“  Pro zpevnění terénu byly využity i kokosové sítě, které jsou zasypány zeminou a ta je osazena půdokryvnými rostlinami.

Mračna jsou dobrým znamením

V Kinského zahradě  oko potěší mračna. Ne ta na obloze, ale v trávnících. „Tak se kdysi říkalo způsobu výsadby rostlin,“ vysvětlila  Magdaléna Dandová.  A tak v zahradě najdete velké plochy křivatců, sasanek, ladoněk či šafránů. Ty zde přežívají ještě z dob hrabat Kinských. „Některé jsme obnovili, ale u některých květin to prostě nejde, nelze je nikde koupit,  jde hlavně o křivatce a sasanky,“ řekla M. Dandová. Mračna jsou skutečně velkým zážitkem,  navíc  v různých koutech zahrady jsou různě barevně naladěná. U  horního jezírka  do modra,  u letohrádku je spousta žlutých křivatců,  mezi stromy ve svazích zase sasanky, talovíny a sněženky.

Voda, samá voda a vodopád k tomu

Vodní prvky v zahradě jsou skutečně okouzlující.  Jsou tu tři kašny. Barokní kašna (dnes zrestaurovaná)  pochází z doby Kinských a sloužila u bývalé oranžérie jako zásobárna vody. Napájena byla z  Železité štoly, která už dnes není zavodněná, a proto do ní vede voda z Bílé štoly. Další kašny vytvořil sochař Jaroslav Urbánek, který se podílel i na rekonstrukci vodopádu . Jde o moderní kašny z velkých pískovcových bloků. Voda skáče po přírodním kameni a jsou tam vytvořeny žlábky a mističky, které poslouží  jako pítko a koupadlo pro ptáky a dole stéká pod kamen do nádržky, kde se může napít pes. Zahrada má vlastní vodu, což je v Praze spíše výjimkou.

Za všechno může uhlí

Zahrada, která je součástí Petřína, nemá nouzi o vodu. „Voda v Kinského zahradě se jímá ze sedmi  štol, které vznikly   kromě jedné jako štoly v souvislosti s těžbou  křídového uhlí,“ uvedl Vladimír Vojíř z agentury Nautilus, která se podílela na úpravě zahrady. Firmy zkrachovaly, protože  uhlí bylo málo, ale vody hodně, takže hrabě Kinský vodu jímal, a nejenže s ní napájel jezírka a rybníčky, ale ještě dodával vodu do vodovodu pro část Smíchova a Malé Strany.

Trochu víc železa

Kvalita vody v Kinského zahradě  je závislá  na kvalitě kanalizační sítě nahoře nad zahradou.  Když dojde k poruše,  kvalita se prudce zhorší. „Voda unikající z kanalizace nemá možnost se tolik filtrovat přes pískovce, ale jinak za běžného stavu je kvalita vody vcelku dobrá. Je tu vyšší  obsah železa, dostávají se tam i dusičnany jako všude,“ dodal Vl. Vojíř.  K poruchám kanalizace nedochází často, ale asi před šesti lety, kdy k tomu došlo, se  místo tří litrů za vteřinu objevilo 17 litrů, tedy mnohonásobně víc než původní zdroj. Proto byla voda silně znečištěná.

Zříceniny – vada na kráse

Vadou na kráse jsou dvě zříceniny, které zahradu hyzdí. „Zříceniny jsou soukromé, vše pochází z doby,  než přešla zahrada v roce 1996 do správy města,“ upozornila Magdaléna Dandová.  Domy,  jeden bývalá restaurace a druhý zahradnický domek, byly prodány soukromníkům a ti přesto, že byli zváni na jednání o rekonstrukci zahrady, neprojevili příliš pochopení. „Jejich představy, že město zainvestuje jejich objekty,  mi připadaly trochu mimo realitu,“ řekla M. Dandová.