Cukrárny… (Portál hlavního města Prahy)

Jsou sladkým středobodem města. Snad každý rodič, jsa kdysi sám dítětem, vodívá také svá dítka do cukrárny s radostným, mírně nostalgickým a možná i trošku provinilým pocitem, že právě činí něco, co tak úplně nepatří do běžného denního standardu. Že jde o chvilku, která je v životě každého zásadní, a přesto jako by trochu ukradená z těch „vážných“ záležitostí, které přece my dospělí máme na starosti. A že je současně velmi sváteční, protože do cukrárny se přece nechodí každý den.

Patřívalo dokonce k jakémusi bontonu a svátečnímu nedělnímu odpoledni, vydat se na procházku nebo návštěvu, a pak - s významným úsměvem – hurá do cukrárny. A tam mezi dorty, zmrzlinami a všelijakými dalšími pochoutkami se najednou člověk, malý i velký, ocitl ve světě, který se nedá s ničím srovnávat, protože je zcela odtržen od hluku aut a tramvají, lidského shonu a starostí. Protože když se za vámi zavřou dveře a obklopí vás ta povědomá nasládlá vůně kávy a dortů, zapomenete, že ještě existuje nějaký svět tam venku. Naopak, svět cukráren je ten, který je zkrátka za zrcadlem.

Letmá historie cukráren

První cukrárna i se zmrzlinou byla otevřená už kdysi v New Yorku, roku 1776. O deset let později se ve Vídni proslavil Ludwig Dehne, když si otevřel cukrárnu vedle divadla Josefa II. a prodával tam zmrzlinu, sorbety, mandlové mléko a jiné pochutiny. Konkurentem se mu později stal Franz Sacher, který stvořil pověstný dort s meruňkovou marmeládou a tlustou vrstvou čokoládové polevy.

Ani v Praze nebyl prodej sladkostí neznámý. Už v první polovině 70. let osmnáctého století nabízela města pražská čtyři kavárny, kde bylo možné kromě jiného posedět také u dortíku. Vyhlášený byl i Růžodol v Karlíně, zahrada s budovou, kde byl hostinec, kavárna, cukrářství, lahůdkářství, ale i kuželník a taneční sál.

Na přelomu a počátkem století dvacátého se sladké pokušení rozšířilo ještě mnohem více: už v roce 1910 otevírá František Myšák legendární cukrárnu ve Vodičkově ulici. O dva roky později se otevírá kavárna (se sladkostmi) v kubistickém Domě u Černé Matky Boží, následuje cukrárna Berger také ve Vodičkově ulici, cukrárna a kavárna v hotelu Juliš na Václavském náměstí nebo v roce 1937 Erhardtova cukrárna v ul. Milady Horákové a mnoho dalších.

Sladkosti se podávaly také v mnoha hotelech (Paříž, Savoy a další) i kavárnách (Korso, Imperial, Slavia...). Vodičkova ulice byla zřejmě cukrárnám nakloněna, protože první ovocná cukrárna v Praze s vodovou zmrzlinou započala svou existenci také zde, v pasáži Světozor. Dones je jednou z nejnavštěvovanějších. Některé jiné z těch proslavených jsou nebo budou obnoveny, některé zanikly zcela a jejich místo obsadily jiné, třeba menší, ale obvykle o nic méně příjemnější.