Vaše nedávná úspěšná kreativní přehlídka, kde oděv a skleněný šperk tvořily nedílný celek, byla přehlídkou nevšedního umění. Bude vaše spolupráce s novoborskou sklárnou AJETO Petra Novotného ještě pokračovat?

Připravili jsme spolu inspirační kolekci šperkoobjektů a nyní spolupracujeme dál na limitované sérii nositelných šperků, které se chystáme prezentovat 26. února v Muzeu Kampa, doplněné fotografiemi Dušana Šimánka. Na dvoře muzea bude umístěna pícka, takže návštěvníci budou moci sledovat, jak tvoříme šperky, přímo na místě.

Líbí se vám práce se sklem?

Sklo mi imponovalo celý život. Navrhovala jsem drobné věci pro firmy Preciosa a Bižuterie Jablonec, ale chtěla jsem také tvořit větší objekty. Moje myšlenky a vize ztvárnila firma AJETO. Pan Petr Novotný je světový sklář a spolupráce s ním byla úžasná.

Práce s hlínou, sklem, textilem, kůží je vždy víceméně umělecká tvorba. Proč jste si ze všech materiálů vybrala právě textil? Byl vám nějakým způsobem nejblíže?

Původně jsem chtěla navrhovat divadelní kostýmy. Vždycky jsem věděla, že se budu pohybovat ve výtvarném světě. V mé volné tvorbě se objevují modely a objekty jak z kovu, tak z papíru a z jiných netradičních materiálů. Vedle toho připravuji nositelné věci pro své zákaznice. Nejvíce samozřejmě z látek. Textil mě baví, zajímá a mám ráda vůni textilek. Pohybuji se na hraně oděvní formy – vždy jsem připravovala oděvní objekty vedle nositelných.

Trochu sochařina, trochu užitkové umění... Aby se člověk plně vyjádřil, potřebuje obojí?

Jedno provokuje druhé. Volné věci jsou mi ale bližší.

V době našich babiček měly dámy elegantně kombinované oblečení spolu s obuví, rukavičkami, kloboukem a kabelkou. A samozřejmě šperky. Nechtěla byste tvořit takové komplety „od hlavy po paty“?

Samozřejmě, takové celkové outfity připravujeme. Spolupracuji s týmem make-upistů, vizážistů a kadeřníků. Vedle alternativních materiálů často zpracovávám i kůži pro nositelné modely. A musím říct, že kožené věci připravuji velice ráda, protože kůže patří mezi moje nejmilovanější materiály. Právě nyní jsme připravovali několik kožíšků.

Za minulého režimu bylo u nás mnoho žen, které si nechávaly šít oblečení u soukromých švadlen třeba podle střihového časopisu Burda nebo se inspirovaly jinými zahraničními časopisy. Nemáte dojem, že se u nás přestalo dařit řemeslům a švadleny mezi ně patří?

Řemesla vymírají nebo vůbec nejsou. Dříve se například vyráběly krajky ručně, jenomže nyní to dokáže stroj. Na svých modelech propaguji ruční práci, třeba dírky si vyšíváme ručně. Vážím si rukodělné práce a je pravda, že současný svět jí vůbec nepřeje. Když vidím třeba skláře, co oni umí dělat... A je neštěstí, když se naše sklárny zavírají.

Často působíte v zahraničí. Jaký mají vkus naše ženy? Oblékají se hůře, nebo lépe? Dbají na sebe více, či méně v porovnání například s Francií, Itálií, Anglií...

Liší se. Pořád je cítit, že jsme mnoho let nežili v příznivé době. Byla válka, pak zde vládli komunisté. Jelikož vše souvisí se vším, tak se toto období odrazilo nejen v psychice lidí, ale samozřejmě i v kultuře a kultivovanosti. Kultura a kultivovanost u nás skoro vymřely. A to se promítá i v oblečení. Vůbec si nemyslím, že by bylo nutné oblékat se značkově a podle poslední módy. Podstatné je estetické cítění.

Myslíte, že se to dá nějakým způsobem zvrátit?

Podle mě pouze výchovou a potrvá to dlouho. Ještě několik generací.

Lidé jsou opičky. Kopírují to, co viděli v dětství doma...

Přesně. Hodně nás ovlivňuje rodina. Nedělám si proto iluze. Jen málo lidí má vyhraněné estetické cítění. Rozdíl mezi námi a světem je proto dost velký, i když se to stále zlepšuje. A je také nutné rozlišovat rozdíly mezi velkými a malými městy a mezi vesnicemi. A ty jsou všude ve světě. My jsme však ještě hodně pozadu v empatii, slušnosti, toleranci jednoho k druhému a ve férovém jednání. Pardon za tu kritiku, ale je to tak.

Po revoluci, kdy se mohla odehrát změna, začali udávat směr stánkaři a měřítkem pro výběr toho „co na sebe“ se stala levná konfekce a imitace.

To je velký problém. Člověk si ale může koupit například v butiku jeden kvalitní a nadčasový kousek oděvu a prokombinovat jej s dalšími staršími či levnými věcmi. Myslím si, že opravdu nejde ani tak o finanční možnosti, ale v první řadě o to estetické cítění. To ale člověk musí mít v sobě. Tomu se snad dá trochu naučit, ale nikdy ne úplně.

Na JAMU a FAVU jste vedla kurzy kreativního oděvu a na farmě Bolka Polívky jste založila a už šestým rokem pořádáte letní workshopy. Marně vás lákaly různé vysoké školy k pedagogické činnosti. Až vloni v říjnu jste se stala vedoucí ateliéru Design oděvu a obuvi na VŠUP. Proč?

Přijala jsem až třetí nabídku učit na vysoké škole. Dlouho jsem váhala. Měla jsem totiž pocit, že ztratím svobodu. Uzrál ale čas. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se rozmyslela. Jeden den jsem si říkala, že ano – je to úžasné, druhý den, že ne – absolutně ne! Nahoru – dolů. Různí lidé mi radili různá řešení, až jsem si řekla: „Když to nezkusím, tak nic nepokazím.“

V domě, kde mám Studio LR s galerií, která má mimochodem překrásnou atmosféru, jsem našla další volné prostory a s podporou školy jsem v nich zřídila ateliér. Ten původní byl v Karlíně v naprosto nevyhovujících, špinavých prostorách. Prostředí vychovává! Měla jsem možnost koupit nové šicí stroje, dovybavila jsem knihovnu ze svých sbírek a studenti pracují v krásném prostředí s inspirativním výhledem. Moc mě to baví, naplňuje a myslím si, že máme i dobré výsledky. Studenti jsou šikovní.

Kdysi jsem napsala článek o tom, že by se předměty podléhající talentu (výtvarná, hudební a tělesná výchova) neměly ve škole známkovat. Jak vlastně hodnotíte práci studentů, když každý máme jiný vkus?

Jeden člověk, jeden názor. Pokud hodnotíte třeba běh, tak je to jednoduché. Doběhl, za jaký čas... – a je to. Já to mám horší. Pokud ale pedagog pracuje intenzivně a je aktivní, tak studenti vidí jeho práci, která je inspiruje a je pro ně jakýmsi předobrazem. Je ovšem nutné podpořit jejich osobnost.

Co vás inspirovalo k založení Studia LR a co je jeho náplní?

Chtěla jsem podpořit talent mladých návrhářů a zajistit prostor, kde bych tyto mladé talenty představovala světu. Po nabídce nádherných prostor jsem se rozhodla realizovat tuto myšlenku a založila jsem Studio LR. Mám kolem sebe tým lidí, který mi pomáhá a bez něhož by studio nefungovalo. A chtěla bych poděkovat všem, kteří tuto myšlenku podporují i finančně.

První čtvrtek každého měsíce máme vernisáž. Nyní proběhla 45. výstava od doby, kdy tady působíme. Objevujeme talentované mladé lidi, designéry, oděvní designéry, vystavovali u nás i zahraniční designéři... Práce s mladými lidmi je výborný barterový obchod. Oni mi dodávají energii, já jim své zkušenosti.

Jaké máte plány pro nový rok?

Plánů mám čím dál víc a energie také. Především dovést studenty svého ateliéru k prvním klauzurám (semestrálním pracím). V září budu mít přehlídku v New Yorku, dále bude pokračovat spolupráce s firmou AJETO. Nejaktuálnější je ale příprava modelů pro zahajovací Český ples v Bruselu, kde oblékáme jak tanečnice, tak účinkující. Se studenty plánujeme několik cest do ciziny. Nedávno jsme byli na výstavě v Antverpách, nyní se chystáme do Londýna. A také mám velké zakázky, hlavně pro Lucii Bílou.

Foto: Oskar Exner