Co je to vlastně design? Respektive, dobrý design?
Myslím, že dnes už nikdo neví, co přesně je design. Poněvadž představa, že věcem dáváme tvar, hezký tvar nebo povrch, už podle mého názoru dávno neplatí. Dnes je design něco daleko komplexnějšího, co se zajímá nejen o povrch věci, ale přináší k ní i nové funkce. To se stalo například v 70. letech, kdy italský designér Ettore Sottsas vytvořil ve spolupráci se studiem Memphis nábytek. A nepřisoudil mu žádnou funkci: ani židle, ani skříň, zkrátka jen - nábytek. To třeba demonstruje hledání nových funkcí, ale také jakoby stírání rozdílu mezi volným dílem a dílem, které lze nazvat designem. Design už není jen utilitárně umělecko-průmyslová disciplína, je to hledání nových poloh, funkcí, nového zařazení do sociálního světa. Dnes je to něco daleko komplexnějšího, než jsme tomu rozuměli třeba před padesáti lety.

Zabývá se design věcmi pouze účelovými, praktickými, denně používanými, anebo jej lze aplikovat také na předměty ryze dekorativní?
To je velmi problematické. Kategorie se míchají všude, hranice se stírají i mezi reklamou a volným uměním. A co znamená design? Dnes toto označení používáme skoro ve všech oblastech, které s designem nemají nic společného: designujeme svoji cestu, výlet, chování, sami sebe…, čili dnes je design něco, co se začíná podobat nějakému životnímu stylu, nebo se dokonce snaží formovat životní styl. Není to jenom zacházení s věcmi. Designujeme i fenomény, tedy něco, co není hmotné, a to myslím, že je podstatné.

Nevytrácí se ale pak obsah z našeho jednání, pokud přikládáme význam především formě, podobě?
Úplně snad ne. Obsah možná nabývá nových forem. Někde se možná vytrácí, ale někde naopak přichází velmi silně. Velkou část designu, kterou bych nazval sociální design, pokrývá využití vlivů tzv. cheap artu. Tedy umění, které je chudé, levné, které tvořili například bezdomovci, anebo tvůrci využívající recyklované materiály, odpady a vše, co jakoby už ztrácí hodnotu. Vznikal také design agresivní, který dával najevo náš agresivní postoj ve světě, v nábytku například používal tvary, které skoro zraňovaly svého uživatele. Jinak řečeno, v oblasti designu se objevovaly a objevují nejrůznější póly a postoje, v nichž obsahy přicházejí velice silně, možná někdy až příliš, a jinde se úplně vytrácejí.

Míchat postoje a obalovou techniku, což v podstatě design je, je zvláštní…
V tom je ten problém: že dnes je doba, kdy design přerůstá do běžného života, ale zároveň se z něj nějak vyčleňuje. A oboje dělá najednou. Proto je tak těžké dát mu zásadní podobu nebo pokrýt ho jasnou definicí. Myslím, že design si nějakou svoji polohu teprve hledá a že mapuje a zkouší to teritorium.

Kam tedy vlastně zejména mladá současná tvorba směřuje? Je zřetelný nějaký tok, ubírající se vymezeným korýtkem nebo naopak široké spektrum, něco jako ode všeho trochu? Široké spektrum to určitě je. Na druhou stranu, zásadní mladé trendy vedou k nějakému eko designu, smím-li to tak nazvat. Tedy k tomu, co využívá ekologických materiálů, levných, recyklovaných materiálů, odpadů. Jde o design, který nechce být exkluzívní tím, že používá jen super materiály, i když i ten existuje. Mladý tvůrce směřuje spíše, souhrnně řečeno, k eko faktorům. To je zcela pozitivní. Design je totiž více o pohledu na věc než o tom mít nějaké designované objekty. A protože nějaký pohled na svět nás učí, jak s tím světem zacházet, je naznačený směr dobrý. Může ho totiž pochopit i nemajetná vrstva zejména mladých lidí, kteří ještě nemají peníze, nemohou si kupovat drahé věci, a přesto mohou nějakým způsobem ovlivňovat své bytí, svůj způsob života, prostřednictvím toho, s čím zacházejí, co si pořizují a co je jim dostupné. To si myslím, že je na eko designu velmi pozitivní.

Nedávno byla vyhlášena ocenění tvůrců na Czech grand design. Spatřujete vy na české scéně nějakou výraznou osobnost současného dění?
Neposuzuji tvůrčí scénu jen skrze design. Vnímám současné dění mnohem šířeji a domnívám se, že dnes není doba velkých jmen. Spíše doba trendů, příklonů k něčemu. Velké osobnosti jak v užitém, tak ve volném umění se vlastně jakoby vytrácejí. Přicházejí celé generace nebo části generací, vlny postupů, které se k něčemu přiklánějí. Doba velkých osobností jako v první polovině 20. století teď ustupuje oněm trendům, a já to považuji za pozitivní. Někdy na začátku 50. let řekl Marcel Duchamp, že umělci budoucnosti půjdou do undergroundu. Tím chtěl říct, že se zkrátka vytratí ty velké osobnosti, umělci nebudou fungovat na takové výlučné bázi, a to se dnes děje. První signály asi naznačilo hnutí dada, kam Duchamp patřil, opakovalo se to někdy na přelomu 50. a 60. let a přichází nebo přišlo to znovu teď. A nyní velmi silně a obecněji než kdykoliv jindy. Považoval bych to za velmi pozitivní jev.

Kdybychom se ohlédli do doby posledních sta let, co nebo kdo vám tedy přišel nedůležitější, přelomový?
Nejsilnější osobnosti byly v oblasti architektury. Dvacáté století oplývalo množstvím opravdu velkých architektů, a to jak na české scéně, tak mezinárodní. A nástup funkcionalismu jako velmi silného hnutí, jako jednotného stylu, který absolutně převálcoval vše ostatní a dal tomuto světu podobu v tom dobrém i špatném, výrazně ovlivnil jak architekturu samotnou, tak nábytek, podobu knih, nádobí, prostě všeho… Funkce a úsporný tvar, touha po jednoduchosti a zároveň účelnosti přinášejí určitý estetický princip. Jednoduchý, ale efektní, protože spíš dává důraz na proporce a rytmus, než na povrch a detail. To je na něm tak zajímavé. Dnešní doba se k detailu opět vrací, a v té první postmoderní vlně jej přinesla mnoho, protože cítila jeho absenci. Ale teď se detail objevuje spíše v jiném materiálu nebo pojetí.

Spolu se svými studenty jste před pár lety protestoval proti novým sochám, v širším smyslu skoro proti jistému uspořádání veřejného prostoru. Dá se vůbec designovat město? Ovlivnit jeho tvář. Nebo se na jeho podobě jednoduše podílejí lidé tím, že v něm žijí, občas něco přidají, něco uberou?
To je celý soubor otázek. Bylo by špatné, kdyby se podoba města nedala ovlivnit. Existuje tzv. generel, plán, podle kterého by mělo město postupovat. Bohužel není vždy odpovědně vytvořen, navíc ho mnoho městských částí ne vždy dodržuje. Objevuje se kolem toho mnoho lobbingu, vyvolaného pochopitelně ekonomickými zájmy, a proto se ty plány porušují. Město se nekontrolovaně rozrůstá, kolem Prahy vznikají satelity podnikatelského baroka, nebo podobných pokleslostí, které Prahu zadusí. Dostat se dnes z okraje Prahy do centra je skoro nemožné, i přesto, že Praha uvnitř je skoro prázdná. To je pro to město špatně.

Staví se ale i v centru…
Fakt, že se rychle zastavěly některé parcely uprostřed města velmi nekvalitními stavbami, je také nešťastný. Neznám jedinou slušnou stavbu, která by Praze pomohla. Například Myslbek, nebo obchodní centrum na Náměstí Republiky, které zadusilo tuto část města úplně brutálním způsobem, a to nejen vzhledem k tomu, že naproti je Kotva, která se tím téměř zcela vyprázdnila. Vznikl tak další komplex, u kterého budeme muset hledat novou náplň, smysl, aby se oživila jeho funkce. A ulice U celnice? Strašidelná, přímo nejhorší ulice v Praze, kde vyrostly jen hlouposti, které nemají s architekturou a s Prahou nic společného. Praha se naprosto zasekala hnusnými domy, to je hrozná chyba. Ty špatné, co tu vznikly za totality, tu zůstaly a k nim přibyly ty špatné, co vznikly dnes.

Takže Prahu straší doprava a špatné stavby?
To vidím jako dvě zásadní věci. Praha je v centru, co se týče dopravy, špatně řešitelná. Když ji ještě více zahustíme, doprava se zhorší. To je třeba i problém Národní knihovny na Letné: nejde jen o to, že se tam nehodí, ale i o to, že tak významná stavba, která je používána den co den, tu dopravu ještě více zahustí. To samé je i Národní stadion na Letné. To už považuji za naprostou demenci. Vždyť už dnes, když se tam srotí fanoušci, se zastaví již tak velmi napjatá doprava. Takovéto stavby mají být na kraji města, kde nic nebrání tomu, aby se tam shromáždilo najednou velké množství lidí. Je tam metro i místo pro parkování.
Zastavět letenskou pláň, která je jedinou prázdnou enklávou, kde si lidé mohou dělat cokoliv, co chtějí bez toho, že by jim bylo předepsáno, jak se tu mají bavit, je zrůdná myšlenka. Nemělo  by tam stát nic.

Je naopak něco, co Praze výrazně chybí?
Parkoviště. Podzemní parkoviště. Praha samozřejmě nikdy nebude mít ideální provoz, protože je to barokní město na gotickém půdorysu, a byla by hrozná chyba chtít to nějak narušit. Takže provoz v centru bude muset být regulován. Pokud budou vytvořeny silniční okruhy, tak se centru značně odlehčí, ale podzemní parkoviště tu prostě hrozně chybí.

Národní galerie loni poprvé udělovala cenu NG 333. Předpokládám, že v ní asi budete pokračovat, ale nakolik je zejména ve Veletržním paláci možnost vystavovat mladý design?
My bohužel nejsme muzeum, které se specializuje na design. Od toho máme umělecko-průmyslové muzeum. My jsme se několikrát snažili tyto dvě instituce spojit dohromady, protože ve světě je to absolutně běžné a podle mě tyto dvě věci nemohou být rozděleny. Na to ale zatím není žádná politická vůle. Všichni, kdo jsou zaměstnáni v muzeu, lobují pro svoji samostatnost, protože je to pro ně pohodlnější, ale z hlediska prezentace je to špatně. My samozřejmě nejen ve Veletržním paláci prezentujeme díla zapůjčená z umělecko-průmyslového nebo Technického muzea, ale není to dostatečně pružné. Pořádáme ale řadu akcí, například Art interiér, architekti mají u nás běžně rezervovány prostory, v nichž se vystavuje architektura i design, ten je naprosto platnou součástí trvalé expozice, ale bohužel, nesbíráme jej. Neříkám však, že když se do soutěže NG 333 přihlásí výtečný designový výrobek, že nemůže zvítězit. Myslím, že jsme soutěž neomezili jen na nějaký typ díla.

Když jste napoprvé vybrali skupinu Ztohoven, asi jste tím leccos naznačili. Co vás vlastně zaujalo na jejich vítězném díle?
Především fakt, že členové skupiny Ztohoven poměrně nebojácně, s vědomím rizika, vstoupili do sociálního prostoru. Dnes je mediální prostor, a hlavně zprávy, prostorem sociálním, který je nám společný. Všichni se na něj díváme, všichni se na něm podílíme, vnímáme jej. Nevím, jestli zrovna výbuch v Krkonoších a jeho umístění do televizního programu je právě ideální prostředek. Nicméně poukázání, že se něco takového může stát a nikoho to v podstatě ani příliš nepohorší, nevyvolá to paniku jako kdysi Wellsovo vysílání v Americe, znamená, že už se to stalo pro nás součástí onoho sociálního prostoru a zároveň jsme k tomu lhostejní. Jejich počin právě tím, jak byl otevřený, byl velmi cenný. Znám ještě jednu skupinu: ta třeba pálí státní vlajku, ale předtím ji odbarví na šedo, aby je za to nemohli zavřít, nebo jakoby ukradnou obraz, který si předtím půjčí přes Dům umění v Brně z NG, dají ho do igelitového obalu a zabezpečí, aby se mu nic nestalo, hodí do vody, a pak ho zase rychle vytáhnou... To mi připadá alibistické. Akce, které předstírají risk, a přitom riskem nejsou. Dílo Ztohoven se mi líbí právě proto, že bylo razantní, vstoupilo někam, kam nemělo, a tvůrci věděli, že mohou být postiženi.  Jdou do risku, aby se dostali do diskuse o našem současném životě, chtějí se aktivně účastnit toho diskursu, svůj život si nějak zasloužit tím, že do něj vstoupí, že s ním něco udělají a dělají to i s vědomím, že za to nesou odpovědnost. To se mi docela líbí. Mě osobně.