Nejspíš nejsem sama, kdo by přivítal v Praze kromě historických sbírek také stálou expozici kvalitního užitého umění a designu 20. století. Proč vlastně není nikde nic podobného k vidění?
U nás v muzeu je poněkud problém s prostorem. Jde o historickou budovu, postavenou koncem 19. století na velmi malém prostranství. Musím říci, že bychom velmi přivítali novou budovu, moderní, kde by právě takový typ sbírek mohl být vystaven. Vzhledem k budoucnosti jsou nové prostory navíc stejně nutné. Nehledě na to, že Praha sama se velmi zvedla, je v ní mnoho nového a myslím, že by jí nová budova moderního umění a designu velmi slušela. Proto mě velmi zlobí takové ty úvahy, jestli je to vůbec třeba.
A je to třeba a je na novou budovu místo?
Já vidím ty promarněné příležitosti různých prostranství. Nejhorší je snad náměstí Republiky. Ale krásné muzeum designu by se přece dalo postavit i na Letné, kde by bylo možné vytvořit také takové kulturně-duchovní centrum, jaké vniklo v naší lokalitě na konci 19. století, i když zároveň s asanací Židovského města.
Vy jste vyvíjeli nějakou snahu o získání nových prostor?
Vlastně od začátku mého působení. Měli jsme určitý plán, jak rozšířit muzeum o tu část, kde je dnes zahrada. Ale na rozšíření muzea mysleli už naši předci.
V jakém smyslu? „Otcové zakladatelé“ ho přece mohli postavit větší rovnou…?
Muzeum bylo založeno v roce 1885, až po delším úsilí. Trvalo totiž nejméně dvacet let, než vzniklo. Myšlenka na jeho vznik se patrně odvozuje od první světové výstavy, v podstatě jakéhosi prvního EXPA v Londýně v polovině 19. století. Tam si nejen umělci, ale i další osobnosti uvědomili, jak industriální výroba může ohrozit tu původní rukodělnou tvorbu. A z těchto úvah vznikla první myšlenka na zakládání uměleckoprůmyslových muzeí, kde by byla právě ona unikátní tvorba prezentována stejně jako kvalitní výrobky průmyslové. Současně měly vystavené exponáty povzbuzovat obecný vkus. Zejména u nás pak bylo muzeum založeno díky osvíceným podnikatelům a průmyslníkům sdruženým v Obchodní komoře, kteří pochopili, že nejen sériová výroba ryze užitkových předmětů, ale také jejich umělecká podoba by měla být podpořena. Ostatně mnozí z nich byli sběratelé, takže měli k umění a vizuální podobě vztah. S prvním nápadem na zřízení takového muzea přišli podnikatelé již v 60. letech 19. století, ale realizace se ještě o něco protáhla. Nutno říci, že se aktivně zapojila i šlechta. Ale teprve o dvacet let později, kdy zde zavládla taková ta česká nacionální nota, začaly vznikat budovy jako Národní muzeum, Národní divadlo a také Rudolfinum. To mělo sloužit jako dům umění pro národní sbírky, pro hudební koncerty a do třetice pro potřeby prvního uměleckoprůmyslového muzea. Přesto už tehdy začalo být jasné, že Rudolfinum nestačí. O něco později tedy vznikla budova UPM, kterou návštěvníci znají dodnes. Osobnosti, které se na jejím vzniku podílely, jsou v této budově zdokumentovány.
Ale ta budova není příliš velká…
To je právě poněkud problém. Postavena byla ve velmi omezujících podmínkách, protože stojí mezi Rudolfinem a Židovským hřbitovem, a architekt Josef Schulz měl patrně z velmi úzkého pozemku trošku těžkou hlavu. Celá budova byla stavěna na principu chrámu, kde se rovnou od vchodu vcházelo přímo do sálu. Pouze stranou bylo pár kanceláří.
Proč tedy nebylo přistoupeno k velkorysejšímu řešení?
Myslím, že naši předci se o to pokusili, protože už na začátku 20. století přikoupili sousední pozemek pro stavbu nové administrativní budovy. Dnes tu máme zahradu. První návrhy na přístavbu vznikly už roku 1913, ale nikdy nebyly realizovány. My jsme k výročí 110 let muzea pořádali výstavu, kde jsme představili všechny projekty, které se snažily existující budovu nějak rozšířit. Vystaveny byly ty první návrhy z roku 1913, další ze 40. a 60. let, a vesměs ty návrhy počítaly s oním přikoupeným rohovým pozemkem.
I vy jste tedy měli plán…
V roce 1994 kromě myšlenky, že bychom vystavovali i jinde, jsme zároveň nechali vypracovat studii rozvoje muzea. Hlavně s ohledem na to, jak by se dala využít zahrada, aby ulehčila některým provozům muzea. Vznikl návrh, který jsem já i mnozí další považovali za velice konstruktivní. Říkali jsme mu pracovně pyramida jako v Louvru. Chtěli jsme umístit do zahrady takový prosklený vstupní pavilon od nějakého skvělého tvůrce zabývajícího se sklem v architektuře. Mysleli jsme, že by to bylo takové propojení i na uměleckoprůmyslovou školu vedle nás. Přemístily by se tak vstupy a prodejny, kavárna a zahrada by se posunuly trochu výš do patra. Byly plánovány i některé podzemní prostory (garáže) a další úpravy. Tento plán neprošel přes stanovisko památkářů. Budovat v podzemí depozitáře bylo riskantní a povodně tuto obavu potvrdily. Jako dočasné řešení prostoru pro uložení sbírek jsme v roce 1998 dostali převodem z ministerstva zdravotnictví zámek v Kamenici nad Lipou, což je na Vysočině.
To je trochu z ruky…
My jsme ho původně také nechtěli. Ale nakonec jsme ten zámek přijali s tím, že je to zámek uprostřed obce, která sama měla zájem, aby zde něco vzniklo. Rozhodli jsme se ale, že ho nebudeme používat pouze pro účely depozitáře, ale že se pokusíme objekt obnovit jako zámek přístupný veřejnosti. Tím jsme si sice zkomplikovali život, ale na druhé straně to bylo k užitku. Dnes máme v Kamenici část sbírek, expozici kovářství a studijní depozitář nábytku 19. a 20. století. Zejména to je velice hezké, moderní. První část je hotova, letos bude dokončena druhá část. Bohužel stále je to od Prahy sto dvacet kilometrů. Pro veřejnost se tedy snažíme pořádat i další akce, ve spolupráci s městem a městským muzeem je to například Hračkobraní, které se uskuteční vždy v druhém týdnu v červenci. Letos proběhl již třetí ročník (Redakce informovala).
Ale stále je to v Kamenici, ne v Praze…
Ve snaze získat ještě jiné prostory v Praze jsme samozřejmě pokračovali dál. A před osmi lety jsme podali žádost a návrh na výstavbu nového pracoviště. Protože dojíždět za sbírkami je náročné, nehledě na to, že naše sbírky jsou ve velkém pohybu. Například naše sbírka skla, ale i fotografie jsou nesmírně vytěžovány zápůjčkami jak u nás, tak do zahraniční. Je také škoda neukázat, čím se můžeme chlubit. Právě teď tu byla badatelka z Metropolitního muzea v New Yorku a žasla, jak úžasnou máme sbírku porcelánu – nejen vídeňský, míšeňský, ale i český.
Vždyť jsme byli vyhlášené mocnosti…
Právě, byli jsme vyhlášené mocnosti v lecčems a mně se to vždy obloukem vrací, že jsme se paradoxně dostali do situace, kdy tu kvalitu a specifičnost musíme někde obhajovat, vystavovat, aby návštěvník neměl pocit, že se tu nabízí „jen“ nějaké provinční „cosi“. Proto chceme i v této budově zpřístupnit druhé patro. A teď připravujeme náplň, která by doplnila nynější stálou expozici. Ta je zaměřena na materiály: sklo, porcelán, textil, hodiny, užitá grafika, fotografie a další. Druhé patro by spíše mělo v jedné části klást důraz na historii českého skla a v druhé části akcentovat proměny životního stylu. Ale jestli pouze dvacátého století nebo i současnější období, toť otázka. Jen na 20. století máme spoustu materiálu, neboť je zpracováváme v sedmiletém institucionálním grantu ministerstva kultury.
To by bylo určitě nesmírně zajímavé, protože historické styly víceméně každý trochu zná. Ale rychlé proměny nové doby a návraty, to vlastně nikde celistvě zdokumentováno nebylo…
Právě výstava biedermeieru, která stále probíhá na Hradě, je takovým jakoby startovacím krokem, protože to byla jakási prvotní moderna, a začátek 20. století se k tomu vědomě vracel. Navíc celé uplynulé století se svými revivaly je o něčem podobném. Viz ty výstavy, na kterých jsme buď spolupracovali, nebo je sami připravovali, ať už je to Brusel 58, Husákovo 3 + 1, móda 70. let, předtím móda 50. a 60. let. Proto myslím, že by mohla vzniknout velmi zajímavá věc. Navíc mám dojem, že to je trochu naše povinnost vytvořit obraz dané doby. A o to se teď snažíme i při doplňování sbírek 20. století, abychom ale měli nejen ty špičkové výrobky, ale i to, co se třeba běžně nabízelo a nabízí. Ne samozřejmě kýče, ale na druhé straně třeba i tzv. hořčičné sklo. Z toho jsme přece pívali na koleji víno, že?
Kromě Designbloku nebo nedávno uplynulého Design matche vlastně není pořádně kde se celoročně seznamovat s novými designérskými výrobky. Není v dohledu přece jen nějaká možnost?
My bychom se tomu rádi věnovali, nevznikne-li jinde nějaká možnost, ale jsou tu i jiné subjekty, třeba soukromé, a tam by možná mohl být také nějaký prostor pro iniciativu, vzpomeňte situace, kdy bylo naše muzeum založeno, vše se opakuje…
Opět jsme ale zamluvily tu novou budovu?
Po osmi letech doufám, že už se konečně posouváme někam dál. Máme pozemek ve Stodůlkách. Nyní jsme v přípravě plánů, územních rozhodnutí, projektů a výběrových řízení… Nicméně my už projekt máme právě asi osm let připravený v požadavcích, které dnes jsou stále aktuálnější. Chtěli jsme totiž zejména, aby nový objekt byl udržitelný v dalším vývoji zdražování energií. V depozitářích se musí udržovat určitá teplota, budou zde restaurátorská pracoviště a další prostory. Vzhledem k lokalitě, kde žije a bude i v budoucnu žít velké množství lidí, se domnívám, že budeme moci nabídnout i nějaký program, aby vznikl prostor, který by nabídl programy k tématu a umožňoval pochopit, co to je a proč vlastně je dobré mít užité umění.
Dobře, ale kdybychom se pohybovali více v centru, proč by se nedal například využít Veletržní palác? Byl přece původně k výstavním účelům výrobků postaven?
My se samozřejmě snažíme spolupracovat s institucemi, kde je možné vystavovat vše, na co u nás třeba nemáme prostor, účastníme se ve všech stálých expozicích NG, vystavujeme ve spolupráci se Správou Pražského hradu, s Galerií hl. města Prahy, dříve také v Obecním domě. Ve Veletržním paláci jsme například loni vystavovali české sklo. Ale nejspíš bychom ho naplnili celý sami, kdybychom vystavili jenom 20. století ze všech sbírek včetně fotografie… Věci se však mají jinak.
Takže prozatím využíváte částečně alespoň zahradu? Je upravená, je také veřejnosti přístupná?
Hlavně po povodních se podařilo zahradu dostat do dobrého stavu. Museli jsme zabezpečit propadající se terén, zrekonstruovali jsme kašnu, která teď už chrlí vodu, je to keramická replika originálu Heleny Johnové, naši kolegové vlastnoručně zahradu zryli a osázeli podle původních návrhů z roku 1941. Využíváme ji na vernisáže, setkávání, dílny pro děti i dospělé a stále je tam něco vystaveno z materiálů, které snesou venkovní prostředí. Například z Letní keramické školy v Bechyni. Zahrada bývá otevřená také při muzejních nocích.
Zmiňovala jste se o kurátorce z Metropolitního muzea, která žasla nad sbírkami porcelánu. Jak moc si vlastně zahraničí vypůjčuje vaše sbírky?
Někdy mám dojem, že v zahraničí si našeho užitého umění váží víc než u nás. Že dokážou rozeznat kvalitu od nekvality a velmi rádi je vystavují. Zájem je ale samozřejmě o ty silné etapy, ať už jde o secesi, kubismus, art deco… Nebo je zájem oborový, zejména o fotografii, kde pochopitelně dominují jména jako Sudek, Drtikol, Rössler… Velmi často na tematické výstavy zapůjčujeme prezentaci českého designu. Například každý druhý rok do Victoria a Albert muzea v Londýně a rozhodně máme co nabídnout: Sutnara, kubismus, českou avantgardu. Letos tam začíná výstava Studená válka 50. a 60. léta. A samozřejmě v Americe je zájem o období první poloviny 20. století.
Co je nejbližší vám?
Já osobně nemám až takové preference, původně jsem se směrovala na středověké umění, ale třeba ten biedermeier mám velice ráda. Ale ono se dá najít něco krásného ve všem, i současný design je skvělý.
Vnímáte mezi dnešními tvůrci nějaký výrazný trend, něco, co utváří styl doby?
Vidím spíš tu možnost, kterou ne všichni využívají, tedy to unikátní zavést do výroby. Ryze současný design, který přes masovou výrobu je zprostředkován široké veřejnosti. Ale takových odvážných lidí není mnoho. Nicméně doporučuji, ať si lidé udělají čas a chodí se dívat na klauzurní práce studentů uměleckých škol, jako je VŠUP, protože tam je vidět, kudy se chtějí budoucí tvůrci ubírat a co všechno je možné.