Kdo byli ti, jejichž díla na nás do dnešních dnů v Praze jakkoli působí? Do následujícího seriálu, který bude postupně doplňován o další jména, jsme vybrali několik významných zástupců, kteří žili či tvořili v rozmezí sta let, tedy od roku 1908 do roku 2008.
Velký architekt? Kdo je to?
Architekt je člověk, který navrhuje a plánuje stavby podle požadavků zadavatele a s ohledem na platné předpisy, bezpečnost a zdraví lidí. Design stavby prezentuje rukopis autora, duch doby a technologický vývoj. Každá stavba má zpětnou vazbu – ovlivňuje život lidí v ní i vně, otiskne se do tváře města či krajiny, stává se součástí našeho bytí.
A – B
Václav Aulický
(*1944) je absolventem FS ČVUT (obor architektura a stavba měst). V době, kdy pracoval jako architekt ve Spojprojektu Praha, dostal v roce 1978 zakázku na Žižkovský televizní vysílač (1985-91), který patří mezi nejvýraznější stavby hlavního města. Zároveň je autorem areálu budov Transitního plynovodu na Vinohradech (1973-78), Automatické telefonní ústředny v Dejvicích (1975-78), provozní budovy České televize na Kavčích horách (1995), administrativní budovy České pojišťovny na Pankráci (1996-97) a administrativních center Karlín I (1997) a Karlín II (2001).
Milan Babuška
(*1884 Dubí u Kladna – †1953 Praha) po studiích na rakovnické reálce vystudoval architekturu na ČVUT. Před první světovou válkou krátce pracoval jako architekt, poté byl jmenován profesorem na průmyslové škole v Jaroměři a současně s profesurou pracoval jako soukromý projektant. Od roku 1923 se věnoval projekční činnosti a specializoval se na projekty škol a průmyslových staveb, kterých během svého života uskutečnil přes dvě stovky. Jeho nejznámějšími uskutečněnými stavbami v Praze jsou budovy Technického a Zemědělského muzea na Letné (1938-41).
Antonín Balšánek
(*1865 Český Brod – †1921 Praha) se rád inspiroval renesancí a barokem a stal se přední postavou secese. Podle jeho návrhů se realizovala výstavba mostu Legií (1898-1901), novorenesančního Muzea hlavního města Prahy (1896-1902), Státní spořitelny na Vršovickém náměstí (1911-12), ale především Obecního domu (1905-11), vynikající secesní budovy, na jejíž výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby. Zároveň připravil architektonické řešení pomníku Karla Hynka Máchy v Petřínských sadech (1911, sochař J. V. Myslbek).
Adolf Benš
(*1894 Pardubice – †1982 Praha) byl žákem Jana Kotěry a po druhé světové válce profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, v letech 1947-8 i jejím rektorem. Patřil k čelným představitelům českého funkcionalismu, na jehož dílo měla velký vliv francouzská moderní architektura, především tvorba Le Corbusiera. Projektoval především veřejné budovy, výstavní pavilóny a územní plány měst. Jeho nejvýznamnějšími stavbami v Praze jsou Divišova vila v Troji (1930), budova Elektrických podniků hlavního města Prahy (1935) a odbavovací hala mezinárodního letiště Praha – Ruzyně (1937).
František Bílek
(*1872 Chýnov u Tábora – †1941 Chýnov u Tábora) byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor a architekt v období symbolismu a secese. Nejprve studoval malířství, pro potíže s oční vadou (daltonismus brání rozeznávat některé barvy) šel studovat sochařství. Když zakoupil pozemek na místě zbouraných městských hradeb na Hradčanech, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu. Bílkova vila je unikátní stavbou českého symbolismu a příkladem tzv. Gesamtkunstwerku – komplexního uměleckého díla. Po německé okupaci se Bílek natrvalo usadil v Chýnově, kde si již v roce 1898 postavil ateliér, a tvořil tam monumentální díla.
C – E
Alois Čenský
(*1868 Beroun – †1945 Praha) byl na počátku 20. století úspěšným architektem, technikem, vědcem, profesorem a děkanem pozemního stavitelství na ČVUT a zároveň redigoval časopis Architektonický obzor. Jeho nejvýznamnějšími stavbami jsou Divadlo na Vinohradech (1902-7) a Národní dům a ústřední tržnice na Smíchově (1905-8), které patří k nejznámějším stavbám českého eklektismu. Získal i 1. cenu v soutěži na přemostění Nuselského údolí v Praze (1927), které však nebylo realizováno.
František Maria Černý
(*1903 Praha – †1978 Praha) vystudoval UMPRUM a AVU, byl členem Devětsilu a Spolku výtvarných umělců Mánes. Byl ovlivněn holandskou neoplasticistickou architekturou, francouzským architektem Le Corbusierem a zaujal ho problém moderního vyjádření monumentality. Jeho poslední návrhy mají skulpturalistický ráz. V Praze od něho najdete činžovní domy v Chrudimské ulici (1928-29), domy s malometrážními byty U staré plynárny (1937), Mölzerovu vilu (1938), a především věže Emauzského kláštera (1964-68).
Ondřej Císler
Alois Dryák
(* 1872 Olšany u Slaného – †1932 Praha) není tak známý jako jeho vrstevníci Jan Kotěra nebo Josef Gočár, ačkoliv oba v počtu návrhů a účastí v soutěžích předstihl. Navrhl štíhlý hotel Garni (dnes Meran) na Václavském náměstí ve stylu rostlinné secese (1903), s Bedřichem Bendlmayerem přestavili hotel U arcivévody Štěpána na Václavském náměstí (později Šroubek, dnes Evropa) (1905). Spolu se sochaři realizoval dva z největších pomníků – Františka Palackého od sochaře Stanislava Suchardy a Svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka. Zcela výjimečný je novoklasicistní Palác odborů Na Perštýně (1920-22) s kubistickými prvky. Z velkých realizovaných staveb vynikají kromě Strahovského stadionu (tehdy největší stadion na světě byl v roce 1932 oceněn diplomem na světové olympiádě v Los Angeles), také budovy Tabákové režie (dnes Obchodní soud) (1923-28) a Radiopaláce (1922-24). Spolu s Jaroslavem Vondrákem vytvořili architekturu vilové čtvrti na Ořechovce (domky anglického typu cottage, společenský dům, vlastní vila) (1923-24), ale i zahradní čtvrti Hanspaulka.
Antonín Engel
(*1879 Poděbrady – †1958), český architekt a urbanista, teoretik architektury, profesor na ČVUT, jedna z nejzajímavějších postav české architektonické scény 20. století. Studoval na české technice u J. Zítka a u O. Wagnera na Vídeňské akademii. V roce 1909 si v Praze otevřel vlastní ateliér. V letech 1912-21 působil jako profesor pražské průmyslové školy stavební, od roku 1922 byl profesorem na pražském ČVUT a v letech 1939-40 byl jeho rektorem. Proslavil se především monumentálními stavbami Podolské vodárny (1929-31), ministerstva železnic a národní obrany (1927-31) a v neposlední řadě také urbanistickou koncepcí nových Dejvic.
F – G
Josef Fanta
(*1856 Sudoměřice u Tábora – †1954 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších představitelů české secesní architektury, návrhář nábytku a malíř, který se věnoval také ochraně památek a byl významným mecenášem. Po studiích se stal asistentem svého profesora Josefa Zítka při stavbě Národního divadla. Vytvořil novorenesanční lampu, která dodnes před divadlem stojí. Autorsky se podílel na stavbách Hlávkových studentských kolejí (1903), budovy Hlavního (Wilsonova) nádraží (1901-9) a budovy Ministerstva průmyslu a obchodu (1932).
Bedřich Feuerstein
(*1892 Dobrovice – †1936 Praha) – architekt, scénický výtvarník a malíř vystudoval Českou techniku a pracoval v Paříži u Auguste Perreta, v Tokiu u Antonína Raymonta a prošel moderními styly – klasicismus, kubismus, purismus, surrealismus (scény pro Osvobozené divadlo). Mnoho jeho projektů bylo realizováno při jeho pobytech v zahraničí, v Praze projektoval budovu Vojenského zeměpisného ústavu (1925) a nakladatelství Aventinum v Purkyňově ulici(1931).
Karel Filsak
(*1917 Jindřichův Hradec – †2000 Praha) vedl skupinu architektů, ke které patřili mimo jiné Karel Bubeníček, Jiří Louda a Jan Šrámek. S ní se v 60. letech postavil proti politicky vnucovanému socialistickému realismu a prosadil moderní architekturu. Jeho architektura je pro svojí robustnost a používání drsných betonových povrchů zařazována k architektonickému slohu brutalismus. Je autorem tzv. Nového letiště Praha-Ruzyně (nyní terminál Sever) (1960-68), hotelu InterContinental (1968-74) a Barrandovského mostu (1978-88).
Jaroslav Fragner
( *1898 Praha – †1967 Praha) vystudoval ČVUT v Praze a AVU u Josefa Gočára. Roku 1935 podnikl společně s Adolfem Hoffmeistrem studijní cestu do USA. Byl členem skupiny Puristická čtyřka – sdružení studentů pražské ČVUT a také Devětsilu, Klubu architektů a SVU Mánes, v němž se stal roku 1939 předsedou. Do dvacátých let ho ovlivňoval kubismus, poté dospěl k internacionálnímu funkcionalistickému pojetí architektury a zajímala ho monumentalita. Podle jeho projektů byly v Praze realizovány vily v zahradní čtvrti na Barrandově (1928-32) , pomník T. G. M.na Hradčanech (1937, spolupráce Vincenc Makovský) a také administrativní budova pojišťovny Merkur (1936).
Jan Gillar
( *1904 Příbor – †1967 Praha) vystudoval architekturu u Josefa Gočára na AVU a stal se z něho typický funkcionalistický architekt, který navrhoval obytné i občanské budovy včetně jejich vnitřních zařízení, např. soubor budov francouzského gymnázia (1934), dům Karla Tiegeho (1939), obytné domy Na Hubálce (1939), činžovní domy ve Vinařské ulici (1938), kolektivní dům Včela (1931). Podílel se na výstavbě sídliště na Ruzyni (1931) a na Památníku odboje na Žižkové (1926-30, v ateliéru K. Zázvorky) . Po II. světové válce byl zaměstnán ve Stavoprojektu.
Josef Gočár
(*1880 Semín – †1945 Praha) byl architekt, jehož díla z kubistického a funkcionalistického období patří k vrcholům české moderní architektury. Studoval na Umělecko-průmyslové škole v ateliéru Jana Kotěry. Mezi nejvýznamnější díla jeho kubistické epochy patří Dům U Černé Matky Boží (1911-12) a budova Legiobanky Na Poříčí (1921-23). Po Kotěrově smrti byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění, později byl zvolen rektorem. Jedna z jeho nejpozoruhodnějších funkcionalistických staveb je kostel sv. Václava ve Vršovicích (1927-28).
H – J
Vlastislav Hofman
(*1884 Jičín – †1964 Praha) byl představitel kubistické architektury, v níž byl nejradikálnějším stoupencem nových myšlenek. Projektoval Jiráskův (1929-33) a Štefánikův most (1949-51) a lávky na Slovanský a Židovský ostrov. Zároveň je autorem úpravy náměstí Františka Palackého (1913). Pro Národní a Vinohradské divadlo měl možnost představit všechny své umělecké schopnosti – talent architekta, návrháře a malíře – a za čtyřicet let spolupráce pro ně vytvořil přes tři sta scén.
Josef Chochol
( *1880 Písek – †1956 Praha) vystudoval architekturu na České vysoké škole technické v Praze a na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Poté projektoval v Praze a spolupracoval s výtvarníky skupiny Tvrdošíjných. Zúčastňoval se mnoha soutěží, zejména na stavbu nemocnic, a jeho práce byly oceněny v roce 1935 na mezinárodní výstavě v Bruselu. Mezi nejvýznamnější z realizovaných patří především kubistická Kovařovicova vila čp. 49 v Libušině ulici (1913) s kubistickými prvky v interiéru a s kubisticky řešenou zahradou včetně oplocení, dále trojdům na Rašínově nábřeží v sousedství Vyšehradského tunelu a rohový činžovní dům čp. 98 v Neklanově ulici (1911-13). Ve stylu funkcionalismu vznikl důmInženýrské komory (1925), Ústřední budova elektrických podniků hl. města Prahy (1927), Osvobozené divadlo (1927) a obytné domy v Libni (1940).
Josef Hrubý
(*1906 Větrný Jeníkov – †1988 Praha) měl po studiu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze společný ateliér s Josefem Kittrichem, se kterým navrhl obchodní dům Bílá labuť (1937-39), který je od roku 1994 zapsán v seznamu památek UNESCO. Tento představitel funkcionalismu (přesněji mezinárodního stylu – International Style) projektoval v období socialistického realismu například Československý výstavní pavilón na EXPO'58 v Bruselu, který byl v roce 1959 přemístěn na Výstaviště do pražské Stromovky a Restaurační pavilón Praha, který má dodnes své místo v Letenských sadech. Postavil Strahovský areál se studentskými kolejemi a výstavním pavilónem a navrhl úpravy Strahovského stadiónu pro 2. a 3. celostátní spartakiádu (1960-65).
Karel Hubáček
(*1924 Praha), jeden z nejuznávanějších českých architektů současnosti, který jako jediný z architektů v ČR získal za svůj návrh na televizní vysílač a hotel na Ještědu v Liberci v roce 1969 Perretovu cenu, kterou uděluje Mezinárodní unie architektů. V roce 1989 pak získal Grand Prix na světovém bienále Interarch v Sofii a stejnou cenu získal i v roce 1996 od Obce architektů. V roce 2005 mu Česká komora architektů udělila poctu za celoživotní dílo a jeho morálně pevné postoje. Z dalších jeho prací jsou známé například Vodárenská vyrovnávací věž Praha – Dívčí hrady nebo meteorologická věž v Praze Libuš, obchodní dům Ještěd v Liberci nebo přestavba a dostavba domu pro divadlo DAMU.
Pavel Janák
(*1882 Praha – †1956 Praha) studoval pozemní stavitelství a architekturu u profesora Josefa Schulze, ve Vídni pak u Otty Wagnera. S Janem Kotěrou realizoval několik výstavních pavilonů na Jubilejní výstavě (1908). V jeho tvorbě je mezníkem stavba Hlávkova mostu (1909-12). Dále vznikly Škodův palác (1926), Palác Adria (1922-25), hotel Juliš (1927-33), Husův sbor na Vinohradech (1930). Nejznámější urbanistickou realizací je osada Baba - výstavba rodinných domků podle tehdejších zásad zdravého bydlení. Po válce upravoval památky na Pražském hradě a v jeho okolí ( objekt Hvězda pro Jiráskovo muzeum, rekonstrukce jízdárny Pražského hradu k výstavám, záchrana Míčovny, úprava letohrádku v Královské oboře).
Eva Jiřičná
(*1939 Zlín), světoznámá architektka a designérka žijící ve Velké Británii vystudovala ČVUT a AVU a od roku 1967 pracovala v pražském ÚBOKu. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale české úřady jí zabránily v návratu. V současnosti má architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i v Londýně (Eva Jiricna Architects). Od roku 1996 je profesorka Jiřičná vedoucí ateliéru architektury na VŠUP v Praze. Podle jejího návrhu byl pro Nadaci Dagmary a Václava Havlových Vize 97 upraven bývalý kostel sv. Anny (2004), v němž se nyní nachází kulturní centrum Pražská křižovatka. Zároveň je autorkou hotelu Josef (2002) v Rybné ulici.
K – L
Jan Kaplický
(*1937 Praha) vystudoval VŠUP a od své emigrace v roce 1968 žije ve Velké Británii. V roce 1979 založil společně s Davidem Nixonem architektonické studio Future Systems, ve kterém působí dodnes. Je to představitel high-tech architektury, který experimentuje s organickou architekturou inspirovanou přírodními tvary. Mezi jeho poslední návrhy patří nová budova Národní knihovny na Letenské pláni organického tvaru zeleno-žluto-bílé barvy s fialovými skvrnami (okny), pro niž se vžil název Chobotnice. Návrh knihovny vzbudil u většiny odborné i laické veřejnosti včetně českého prezidenta značné emoce.
Jan Kotěra
(*1871 Brno – †1923 Praha) studoval na vídeňské Akademii výtvarných umění, kde byl ovlivňován na jedné straně wagnerovským modernismem, na druhé straně italsky orientovaným klasicismem. Profesor nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, významný urbanista, vyprojektoval v roce 1902 několik domů. Prvním z nich byla Trmalova vila v Praze-Strašnicích. Roku 1906 začíná pracovat na souboru budov vodárny pro Vršovice. Projekt monumentálních staveb Právnické a Technologické fakulty Karlovy univerzity ho zaměstnával od roku 1907 až do konce života.
Jaromír Krejcar
( *1895 Hundesheim, Rakousko – †1950 Londýn) se nejprve vyučil zedníkem. Po studiu na průmyslové škole stavební v Praze a architektury u Jana Kotěry na AVU byl zaměstnán v ateliéru Josefa Horára. Osamostatnil se v roce 1923 a stal se jedním z předních představiteleů funkcionalistické architektonické avantgardy u nás. Jako mnoho další, byla i jeho tvorba ovlivněna dílem Le Gorbusiera – vila Richarda Bibiána v Bubenči (1929), vily pro zahradní čtvrť na Barrandově (1928-32), palác Olympic (1926), Spolkový dům Jednoty soukromých úředníků (1931). V letech 1934-35 působil v Sovětském svazu a za II. světové války žil v Anglii. Po návratu byl krátce (1946-48) profesorem architektonické tvorby na VUT v Brně. Roku 1948 odešel natrvalo do Anglie, kde byl profesorem na vysoké škole architektury v Londýně.
Zdeněk Kuna
(* 1926 Plzeň) je profesorem architektury na VŠUP, od roku 1982 členem předsednictva ústředního výboru SČSA a předseda SČA. Ve stylu urbanismu a brutalismu projektoval především některá sídliště (Most, Kolín), ale mezi jeho nejznámější stavby v Praze patří administrativní budova Strojimportu na Vinohradech, která byla postavena italskou firmou FEAL Miláno, budova Motokovu na Pankráci, Státního projektového ústavu a federálníhoministerstva zahraničního obchodu.
Ludvík Kysela
(*1883 Kouřim – †1960 Praha) studoval architekturu na české technice a po první světové válce byl pracovníkem pražského stavebního úřadu a Státní regulační komise. Neměl vlastní architektonickou firmu, ale podle jeho návrhů bylo realizováno několik významných pražských budov. První stavby byly ovlivněny českým kubismem, jako např. Kubistický dům čp. 270 na Malostranského náměstí (1912). Později se stal funkcionalistou, a v té době byl postaven Bankovní dům čp. 583 (v roce 1950 adaptován na Dětský dům) (1927-28), Obchodní dům Baťa (1928-29) a Palác U Stýblů (nyní Palác Alfa) (1929).
Ladislav Lábus
(*1951 Praha) byl po studiích na Stavební fakultě ČVUT zaměstnán v Projektovém ústavu hlavního města Prahy v ateliéru Delta. Po listopadové revoluci si v roce 1991 otevřel vlastní ateliér Lábus a po docentuře v roce 1995 byl roku 2002 jmenován profesorem na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Ve Vodičkově ulici byl podle jeho návrhu zrekonstruován palác Langhans (původně novorenesanční činžovní dům z roku 1870 podle plánů architekta Františka Tesaře) (1997-2002). Za ojedinělé spojení architektury 19. století se současnou získal Grand Prix Obce architektů.
Evžen Linhart
(*1898 Kouřim – †1949 Praha) po vystudování architektury na ČVUT projektoval zejména budovy pro bydlení a nábytek. Zúčastnil se řady soutěží – jeho tvorba vycházela z purismu a české moderny, později se stal představitelem funkcionalismu. Těsně před válkou a po válce realizoval svá nejvýznamnější díla – gymnázium dr. E. Beneše v Dejvicích (1938) a kolektivní dům v Litvínově (1948-58).
Adolf Loos
(*1870 Brno – †1933 Kalksburg u Vídně) byl klasik moderní architektury a čelní představitel purismu. Po studiích v Liberci žil ve Vídni a vedl tam modernistické hnutí. Užité umění podřizoval výhradně funkci díla, ornament dokonce označoval za zločinný – bere čas a peníze. Architekturu nepovažoval za umění, byť musela plnit estetické požadavky. Účelnost a eleganci předvedl například při stavbě Müllerovy vily (1930).
M – P
Ladislav Machoň
(*1888 Praha – †1973 Praha) studoval na české technice v Praze u J. Schulze a J. Fanty a od roku 1909 byl činný v ateliéru J. Kotěry. Tento představitel moderního klasicismu, funkcionalismu a slohu, jenž vešel do historie architektury pod názvem „národní styl“, se prezentoval projekty a rekonstrukcemi budov, interiérů, věnoval se scénografii, navrhoval pomníky. Jeho přestavba pražského Klementina a Strakovy akademie, dostavba Právnické fakulty, již s vlastními interiéry (1924-30), projekt dvouvily bratří Čapků (1923-24), modernizace hotelu Zlatá husa (1932), budova Černého pivovaru na Karlově náměstí (1933) patří k významným dílům naší meziválečné architektury.
Věra Machoninová
(*1928 Strakonice) pracovala ve Státním projektovém ústavu a v roce 1967 založila se svým mužem architektonický ateliér Alfa. V roce 1974 byl podle jejich společného návrhu postaven obchodní dům Kotva. Jejich společná práce byla v době normalizace znemožněna, a tak se Věra Machoninová již sama stala autorkou projektu Domu bytové kultury (obchodní dům s nábytkem v Praze 4), který byl dokončen roku 1977. Po roce 1989 se manželé těšili na další společnou tvorbu, ale v roce 1990 Vladimír Machonin umírá a Věra Machoninová zakládá architektonickou kancelář (1991) - Ateliér Alfa. Zvítězila ve veřejných architektonicko-urbanistických soutěžích na centrální náměstí města Štětí (1996) - realizována byla pouze část, a na centrum města Jablonec nad Nisou (1999).
Miroslav Masák
(* 1932 Úvaly) absolvoval ČVUT u Josefa Kittnera a pracoval v Libereckém projektovém ústavu, kde v roce 1968 vzniklo sdružení SIAL. Od ledna 1990 byl tři roky odborným poradcem prezidenta republiky, v roce 1993 se stal místopředsedou Rady Pražského hradu. Působí jako pedagog a v roce 1999 byl VUT jmenován profesorem pro obor architektura. V Praze z jeho realizovaných návrhů můžete vidět například obchodní dům Máj (1975, s Johnem Eislerem a Martinem Rajnišem), kanceláře prezidenta na Pražském hradě (1990), rezidence v Královské zahradě (1992).
Vlado Milunić
(*1941 Záhřeb v Jugoslávii) je český architekt chorvatského původu. Vystudoval ČVUT, tři roky byl na stáži v Paříži a po návratu do Československa spolupracoval od roku 1970 s Janem Línkem, s nímž začínal v projekční kanceláři Karla Pregera. V roce 1990 založil vlastní Studio VM (Volné Myšlenky). Do povědomí našeho národa vešel jako autor Tančícího domu (1996) na Rašínově nábřeží. Dále projektoval areál Hvězda na Petřinách (2000) a Dům dětí a mládeže v Modřanech (2005).
Otakar Novotný
(*1880 Benešov – †1959 Praha) pracoval po studiu architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Jana Kotěry a patřil k jeho nejnadanějším všestranným žákům. Později založil vlastní projektovou firmu, stal se profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v letech 1934-36 i rektorem. Jeho práce ovlivňovaly postupně secese, český kubismus a funkcionalismus - Štencův dům (1909-11), kubistická vila čp. 48 na Rašínově nábřeží pod Vyšehradem (1912-13), funkcionalistická budova Spolku výtvarných umělců Mánes (1929-3 0), vila Václava Špály (1930).
Vít Obrtel
( *1901Olomouc – †1988 Praha) byl český architekt, scénograf, grafik a návrhář nábytku. Člen Devětsilu a Spolku výtvarných umělců Mánes, Svazu a Klubu architektů měl několik puristických projektů, v nichž se objevovali kruhové útvary, takže se přiblížil k "organické architektuře“. Po II. světové válce pracoval v Krajském projektovém ústavu, po roce 1960 ve Zdravoprojektu až do odchodu do důchodu. V Praze najdete pro jeho tvorbu nejtypičtější stavbu – nájemní dům na rohu Štěpánské a Žitné ulice (1939).
Milada Petříková-Pavlíková
(1895 Tábor – †1985 Praha) byla první žena v ČSR, která byla promována na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Nejprve pracovala jako svobodná architektka a věnovala se především sociálním stavbám pro ženy. Po roce 1950 pracovala ve Stavoprojektu v oddělení urbanismu, později v podniku Rudný projekt, kde zpracovávala urbanistické plány sídlišť a dolů. V Praze od ní najdeme dům Ve Smečkách čp. 26 (1931-33), ve kterém se dnes konají představení Činoherního klubu, domy Stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám v Dejvicích (1923-34), Sociální ústav Domovina Charlotty Masarykové (1925-26), Sociální ústav pro ochranu žen bez přístřeší s malými dětmi na Vinohradech (1928), jesle a mateřská školka dr. V. Vacka na Lhotce (1947-50).
Josip Plečnik
(*1872 Lublaň, Slovinsko – †1957 Lublaň, Slovinsko) se při studiu na Akademii výtvarných umění ve Vídni spřátelil s Janem Kotěrou a od roku 1910 působil v Praze jako profesor dekorativní architektury na VŠUP. Roku 1920 byl vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu, na jehož úpravách pracoval do roku 1934; současně byl profesorem architektury na lublaňské technice. Za jeho působení v Praze byl podle jeho projektu postaven i nárožní dům v Žatecké ulici na Starém Městě (1913-14, s L. Skřivánkem) a především kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad (1932).
Richard Ferdinand Podzemný
(*1907 Křivá u Valašského Meziříčí – †1987 Praha) vystudoval architekturu na VŠUP a před 2. světovou válkou se proslavil domy Zemské banky, tzv. Skleněným palácem v Bubenči (1937). Po válce pracoval od 1950 v Pražském projektovém ústavu a podle jeho projektu byl postaven plavecký stadion v Podolí (1959-65, s G. Kuchařem a J. Domičem), poliklinika Pod Marjánkou v Břevnově (1960-62) a Dětská fakultní nemocnice v Motole (1960-76, s A. Tenzerem).
Karel Prager
( *1923 Kroměříž – †2001 Praha) začal po vystudování pražské techniky tvořit v duchu socialistického realismu. Vyznačoval se tím, že potlačil zcela ohled na okolí, ale jeho přínosem byla nová řešení pláště budov. Jeho tvorba bývá posuzována v souvislosti s Miesovými americkými stavbami. Hlavní díly jsou budovy Ústavu makromolekulární chemie ČSAV (1963-64), bývalého Federálního shromáždění (1966-73), Komerční banky na Smíchově ve tvaru komolého jehlanu , studentských kolejí v Tróji a Nové scény Národního divadla.
R – Z
František Roith
(*1876 Praha – †1942 Voznice) byl představitel tzv. oficiální pražské architektury v monumentálně akademickém duchu. Studoval u Josefa Zítka na německé technice a u Otty Wagnera na vídeňské akademii. Samostatně začal pracovat roku 1907, kdy navrhl obytné vily v Černošcích a v Praze na Ořechovce. Po první světové válce projektoval budovu ministerstva financí (1926-34) na Malé Straně a ministerstva zemědělství na Těšnově (1925-32). Je autorem budovy Městské knihovny na Mariánském náměstí (1924-28), která byla ve své době jednou z nejmodernějších v Evropě a v jejíchž interiérech se objevily prvky art deco, dále pak budovy Živnostenské banky na Náměstí Republiky (1928-38) a v neklasicistním slohu budovy České národní banky (1934-42). V době realizace se tehdy jednalo o nejmodernější a nejhonosnější bankovní palác u nás.
Kamil Roškot
( *1886 Vlašim – †1945 Paříž) po studiích na Německé vysoké škole technické a ČVUT ještě vystudoval dějiny umění na Karlově Univerzitě, kresbu u Maxe Švabinského a architekturu u Jana Kotěry na AVU. V roce 1928 se stal zakládajícím členem a předsedou Asociace akademických architektů. Podnikal časté studijní cesty, např. do Německa, Belgie, Holandska, Anglie, Itálie a Tunisu a reprezentoval nás v zahraničí pavilony na výstavách v Miláně (1928), Chicagu (1933) a New Yorku (1939). V Praze lze z jeho tvorby spatřit rodinné domy na Vinohradech, v Bubenči a na Zbraslavi, ale také budovu bývalého Pragoexportu s hodinovou věží (1929-31), byl spoluautorem letiště v Ruzyni (1932-36, hl. autor A. Benš) a budovy ministerstva vnitra na Letné (1935-39, s J. Zázvorkou a J. Kalousem).
Josef Karel Říha
(* 1893 Rokycany – † 1970 Praha) pracoval po absolvování ČVUT v ateliéru Jana Kotěry a pod jeho vlivem navrhoval obytné (např. činžáky v Zelené ulici v Dejvicích) a veřejné budovy ( Divadlo V. Buriana v Hybernské ulici), dále palác Báňské a hutní společnosti a její obytné domy (1929). Nejznámější je však jeho vlastní vila Na Paváku nad Santoškou (1930). Po válce projektoval přestavbu Paláce u Hybernů (1949) a Motolského krematoria (1952) a publikoval odbornou literaturu (např. Praha včerejška a zítřka, 1956; Základy teorie tvorby krajin, 1970).
Marcela Steinbachová
(* 1975 Praha) vystudovala VŠUP a AVU, v roce 2001 založila a je předsedkyní projektu Kruh, který přibližuje architekturu veřejnosti, a v roce 2007 ateliér Skupina (společně s Albertem Pražákem a Jiřím Bardodějem). Podle jejích projektů proběhla v Praze rekonstrukce objektu na Starém Městě na Centrum Franze Kafky, knihkupectví a knihovna Franze Kafky, kavárna Moka a byl postaven hotel Absolut v Holešovicích.
Alena Šrámková
(*1929 Praha) vystudovala architekturu na Vysoké škole technické v Bratislavě a působila např. v Chemoprojektu, Stavoprojektu či SIALu. V roce 1991 byla jmenována docentkou ČVUT, v roce 1992 založila vlastní ateliér a od roku 1999 působí jako profesorka na AVU. Vyznačuje se minimalizací formy a důrazem kladeným na celek. Je autorkou motelu Stop v Motole (1964) , haly Hlavního nádraží (1977), administrativní budovy ČKD Na Můstku (1983), obchodního centra na Lužinách v Praze 13 (1986) a dalších.
Antonín Tenzer
(*1908 Kašperské Hory – †2002 Praha) byl žákem Pavla Janáka na pražské UPŠ, patřil k předním představitelům českého vrcholného funkcionalismu a k meziválečné architektonické avantgardě. Po válce navrhl například zdravotnické středisko ve Vysočanech (1952). Na přání prezidenta Antonína Zápotockého projektoval hotel Jalta (1957), který se stal jeho vrcholným dílem. Později ještě vytvořil Dětskou fakultní nemocnici v Motole (1960-76, s R. F. Podzemným) a terasové domy v Libni (1975).
Oldřich Tyl
(*1884 Ejpovice – †1939 Praha) vystudoval ČVUT u Josefa Schulze a před I. světovou válkou se stal vůdčí osobností při v diskusích o urbanistických problémech v Klubu architektů, jehož byl spoluzakladatelem. Do roku 1914 pracoval v pražské stavební firmě Matěje Blechy. Vyznavač nekompromisního architektonickému purismu vyhrál svým projektem soutěž na výstavbu Veletržního paláce (1928). Později byl podle jeho návrhu zrealizován např. obchodní a činžovní dům s pasáží Černá růže (1933) a Dívčí domov YWCA (1929).
Max Urban
(*1882 Praha – †1959 Praha) byl český architekt a filmař, který se coby architekt věnoval především urbanistice. V letech 1924-39 byl pracovníkem Státní regulační komise, posléze Plánovací komise hlavního města Prahy. V roce 1927 začal na přání Miloše Havla projektovat areál na Barrandově a téhož roku začal realizovat barrandovskou vyhlídkovou terasu s kavárnou a restaurací Terasy (1927-31). V letech 1931-33 přišlo jeho největší dílo – filmové ateliéry na Barrandově, za něž byl roku 1937 oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži.
Josef Zasche
(*1871 Jablonec nad Nisou – †1957 Schackensleben, Německo) byl architekt německého původu, vrstevník Adolfa Loose, Jana Kotěry a Josipa Plečnika. Pro přítele, výtvarníka Karla Wilferta navrhl v Holešovicích vilu, které se nejprve říkalo Modrá vila. Nyní je Wilfertova vila (1904) cenným příkladem raně modernistické stavby. Absolvent vídeňské umělecké akademie postavil poté v Praze pozdně secesní a modernistické paláce – hotel U Tří jezdců (1906-08), budovu Pražské železářské společnosti (1906-07) na Senovážném náměstí a palác Vídeňské bankovní jednoty na Příkopech (1906-08). Přátelil se s Janem Kotěrou a Pavlem Janákem, se kterým spolupracoval na stavbě Paláce Adria (1933). I když se nikdy nehlásil k nacismu, byl v roce 1946 už jako důchodce vysídlen do Německa.
Jan Zázvorka
(*1884 Praha – †1963 Praha) vystudoval architekturu u Jana Kotěry na UMPRUM a byl zaměstnán v jeho ateliéru. Po návratu ze zajetí za první světové války pracoval u Záruby-Pfeffermanna a od roku 1926 měl vlastní ateliér. Otec herečky Stelly Zázvorkové a filmového architekta Jana Zázvorky byl představitelem strohého klasicizujícího purismu a svůj smysl pro vznešenou monumentalitu projevil při návrhu na areál Národního památníku na Žižkově (1929-32). Zároveň je autorem Štefánikova domu na náměstí I. P. Pavlova (1929) a spoluautorem budovy ministerstva vnitra na Letné (1935-39).
Ladislav Žák
(*1900 Praha – †1973 Praha) nejprve vystudoval malbu na AVU a později tamtéž architekturu u Josefa Horára. Během studia uskutečnil několik studijních cest do zahraničí, poté vyučoval na střední škole. Ve 30. letech navrhoval vily a jejich interiéry – Herainova vila (1932), vila Huga Zaorávka (1932), vila Čeněk (1932), rodinný dům ing. M. Hajna (1933). V letech 1934-35 navrhl jednu z neskvostnějších vil režiséru Martinu Fričovi a rodině herečky Lídy Baarové. Po roce 1949 vyučuje na AVU a věnuje se návrhům památníků (např. v Ležácích).
Za článek odpovídá: redakce portálu