Adriana Krnáčová
primátorka hlavního města Prahy
Dostala zákaz studovat fyziku, protože by se prý nevdala, a ze Slovenska 90. let odešla, aby její děti nevyrůstaly v nevstřícné společenské atmosféře. „Z nedávných událostí v Maďarsku mám nepříjemné déjà vu.“
Včelaři ze mě dneska měli radost,“ říká Adriana Krnáčová po návratu ze střechy pražského magistrátu a poukazuje na své žluté šaty kombinované s černými lodičkami. Její program toho dne obsáhl i stáčení 120 kilogramů „metropolitního medu“. Před rozhovorem je první žena v čele hlavního města, jíž se před třemi lety věštila nejvýš několikaměsíční kariéra, trochu zrychlená. Během něj je obezřetná, ale vstřícná, místy jemně ironická; nejčastěji jde o momenty, kdy zjišťuje, zdali jsou otázky týkající se jejího vztahu k umění, které vystudovala, trochu kvalifikované. S Adrianou Krnáčovou se během 30minutového setkání o politice téměř nebaví- me. Mediální obraz pražské primátorky je zajímavě roztříštěný: někdy působí lidově, jindy rázně, při jiné příležitosti zase, jak sama říká, „mlčí“. V osobním kontaktu však má charisma a neplánovanou prohlídku nedaleké primátorské rezidence včetně své ložnice pojímá s nasazením hostitelky, jíž nevadí, že musí tisícímu prvnímu návštěvníkovi zodpovědět otázku týkající se stříbrného čajového servisu. Ale možná je to tím, že je příležitost chvíli mluvit o umění.
V předpokojích vaší kanceláře visí portréty několika vašich předchůdců, je jich někde víc, třeba celá galerie?
Ne, to je všechno.
Na magistrátu se portrétní tradice nedržela? Některá ministerstva své bývalé šéfy na zdech mají.
Nedržela, obrazů by bylo opravdu hodně. A portrétní malba je náročná disciplína, já raději spoléhám na fotografii. Bývalý primátor všechny obrazy zrušil a dal je do městské galerie. Já jsem je zase vyndala, protože jsem nerozuměla tomu, proč by tu měly být prázdné zdi.
Toto je úřad, do nějž se nejspíš nastupuje s vědomím, že otevřete skříň a z ní vypadnou zdědění kostlivci. Máte pocit, že jste na to byla připravená?
Ale ano.
Vážně?
Ano.
Způsob, jakým jste zpočátku reagovala na situace kolem tunelu Blanka nebo Opencard, na mě dělal dojem uvěřitelného prvotního zděšení.
Já jsem samozřejmě nebyla připravená na úřad jako takový, na jeho rezistenci. Byla jsem připravená na to, že jdu do těžkého boje. Ale já se nevzdávám. Snažím se být autentická. Nevymýšlím si, nejsem politik slibovač. Radši neřeknu nic. Což mi bylo často zazlíváno slovy „ona nemluví“. Ale když není o čem, mluvit prostě nebudu.
V kariéře jste kromě politiky absolvovala spoustu jiných věcí. Na počátku 90. let jste například na Slovensku spolupracovala s Georgem Sorosem, globálním mecenášem, z nějž se pomalu stává mytická postava. Jak na něj vzpomínáte?
Vzpomínám na něj jako na příjemného, vstřícného pána, který si s každým popovídal, a když přijel do Bratislavy, nikdy neměl peníze. Vždycky jsme za něj platili, protože si nikdy žádné nevyměnil. Bylo to strašně zábavné. Osobně se účastnil všeho, co jsme organizovali – nejprve aktivit jeho nadace, posléze další nadace na podporu současného umění, již jsem vedla. To, co se teď dělo a děje v Maďarsku (maďarská vláda je ve střetu se Sorosovou Středoevropskou univerzitou, nelíbí se jí jeho vliv na veřejný život v zemi, pozn. red.), je pro mě velmi nepříjemné déjà vu. Obdobné resentimenty jsem zažívala na začátku 90. let na Slovensku. Třeba animozitu vůči Maďarům, ale i jiným národnostem, které tam odjakživa organicky žily. Bylo to strašně nepříjemné, tím spíš, že prvky „cizího národa“ mám i v sobě. To je jeden z důvodů, proč jsem zvolila tuhle zemi – aby moje děti vyrůstaly jinak.
V čem jsou podle vás dnešní Češi a Slováci politicky rozdílní?
Řekla bych, že Češi jsou strukturovaní, Slováci zase ranaři. Čech něco třikrát přehodnotí a často není schopen rozhodnout. Slovák to rozhodne naturelem. Od roku 1992, kdy se začala dělit republika, jsem to racionálně chápala, emocionálně mi to dělá problém doteď. Ale myslím, že v současnosti mají Slováci k Čechům blíž než kdy jindy. Možná v celé své historii.
Soros měl do přelomu tisíciletí mnoho aktivit i Česku. Pak se říkalo, že odchází na východ, protože už jsme dost „civilizovaná země“. Bylo to tak?
Jeho strategie taková byla, začal ji uplatňovat už v roce 1997. Chtěl se věnovat prostředím, v nichž pokulhávaly demokratické pořádky. Jakmile se ve společnosti nastavila základní pravidla, šel dál. Teď, pokud vím, působí v Rusku, v Latinské Americe, na Ukrajině… Jeho inspirací byla filozofie Karla Poppera a pojem občanské společnosti. Každý ji dnes vnímá jinak a je to jeho osobní věc, nicméně to je zčásti Sorosova zásluha. Myslím, že ho osobně mrzí, že se mu to samé nepovedlo v jeho rodné zemi, v Maďarsku.
Myslíte, že vám tahle spolupráce pomohla naučit se lépe rozlišovat, co je demokratické a co ne?
Určitě ano, ale na druhou stranu v pozici, v níž jsem, vidím, že si některé skupiny občanskou společnost vykládají dost extenzivně.
Jak to myslíte?
Máme některé organizace, které za každou cenu chtějí bourat místo toho, aby podporovaly, snažily se společně stavět. Rozhodování úřadů a fungování politiků považují a priori za zlo, ačkoliv často nemají ponětí o principech, které se v rozhodovacích procesech uplatňují. Město je kontinuální záležitost, nefunguje tak, že něco skončí a něco nového začne. Původně jsem si taky myslela, že rozhodování je jednoduché, ale teď vidím, že v něm fungují brzdy, které jsou někdy na překážku, ale někdy taky ne, protože vám dají čas.
Ve vaší kariéře jsou zajímavé momenty přechodů z jednoho světa do druhého. Začínala jste v umění, z něj putovala do neziskového sektoru, pak do byznysu, teď jste ve veřejné sféře. Která změna byla nejnáročnější?
Myslím, že při přechodu z komerční do veřejné správy, ačkoliv i v byznysu je politika dost běžná. To byl největší šok. Ve veřejné správě se občas stane, že ze zadaného úkolu nevyplyne povinnost ho splnit. Občas chybí odpovědnost za město. S tím se těžko sžívám a akceptuji důvody, proč něco nejde, s výmluvou, že jde o riziko. Jenže riziko nesu já.
Jak se vám historicky pracovalo s umělci, když jste ještě spoluvlastnila galerii?
To je velmi odlišná disciplína od všeho ostatního, to je pravda.
Bavilo vás to?
Mít galerii je finančně náročné. Když jsme ji vytvořili, trh na to ještě nebyl připravený. Typu umění, který jsme prezentovali, lidé nerozuměli. Snažili jsme se ho přinášet i za cenu velkých ztrát, ale přesto nás to bavilo a mysleli jsme si, že je to dobrý nápad. Dnes už je to naštěstí jinak. Trh vznikl, je tady hromada sběratelů, kteří investují do umění, protože vědí, co dělají. Vždycky platilo, že zhodnocení investice do dobrého umění je podstatně lepší než dluhopis nebo třeba termínovaný vklad. Jsou sběratelé, kteří se orientují na specifické období, a pak ti, kteří je odvážně kombinují. Jeden druh sběratele investuje, jiný chce jen to, co se mu opravdu líbí. To je pro mě osobně lepší sběratel.
Sbíráte soudobé umění?
Mám takovou minisbírku. Občas si něco dokoupím, když se mi to líbí. Ale už to nemám kam věšet.
Máte depozitář?
Nemám, já chci s uměním žít, a ne ho někam schovávat.
Na jaké výstavě jste byla naposledy?
Na Gerhardovi Richterovi. Musím ještě stihnout Richarda Deacona. Včera jsem potkala Frantu Skálu, ale toho do září v Jízdárně Pražského hradu stihnu určitě. Velice jsem uvítala, že Národní galerie zorganizovala výstavu Gerharda Richtera, protože to je malíř, kterého si považuji a tak velkou výstavu tu ještě nikdy neměl. Jinak můj nejoblíbenější malíř je Sigmar Polke.
Když jsme u kultury, stihla jste slávu kolem premiéry opery Lohengrin v Národním divadle?
To bych nedala!
Čtyři hodiny Richarda Wagnera jsou moc?
To už mám za sebou, opravdu.
Pracovními akcemi prý trávíte i víkendy, ale jen těmi, jež vás baví. Které to jsou?
Sportovní. Teď v sobotu jsem byla na ragby, na volejbale a ještě ráno jsem šla hrát tenis.
Na ragby a na volejbal jste se byla dívat, předpokládám.
Ano. Ale na tenise jsem se zranila, mám deset dní utrum.
Věnovala jste se někdy sportu vrcholově?
Vrcholově sice ne, ale devět nebo deset let jsem hrála volejbal. Chodila jsem do sportovní třídy, ale na profesionální výkony mi chyběla výška.
Chodíte ještě běhat?
Jasně.
Stíhají vás lidé kolem?
Samozřejmě.
Vaše maminka vám údajně kdysi zakázala studium fyziky,protože byste se prý nevdala. Sledujete ještě sem tam, co se v oboru děje?
Ano. Fyzika je věda, která obsahuje skoro všechny prvky lidské činnosti, což mě odjakživa fascinovalo. Díky ní jsem dnes schopna vést celkem relevantní diskusi i o technických věcech.
Otázek na postavení žen v politice jste dostala řadu, ale obecněji vzato: jak hodnotíte českou politickou kulturu roku 2017?
Dnes si myslím, že spíš než o pohlaví jde o kumulaci vlastností, které z vás udělají člověka, který buď chce pracovat pro veřejný sektor, anebo tuhle příležitost vezme jako stupínek v kariéře. Myslím si, že je dobré, že mladí lidé vstupují do politiky, ale není moc dobré, když se brzy dostávají na vysoké funkce, což ostatně platí třeba i u soudců. V české politice stále absentuje kvalitní vzdělání a málo lidí ho vnímá jako potřebu. Jakmile se svým mozkem a znalostmi nepracujete, neovládáte je. A když k tomu neovládáte své tělo, neovládáte už vůbec nic. To je poučka, kterou jsem převzala od tety, kamarádky mých rodičů, která vždycky říkala: „Ať je ti, kolik chce, musíš vždycky dbát na to, aby sis zvládla zavázat boty.“