Milena Johnová působila v řadě neziskových organizací věnujících se sociálním službám a lidem se zdravotním postižením. Tři takové organizace spoluzakládala a vedla. V posledních komunálních volbách kandidovala za stranu Praha sobě a v současnosti na pražském magistrátu zastává post radní pro sociální politiku a zdravotnictví. V lednovém čísle časopisu Zdravotnictví a medicína vyšel s novou pražskou radní rozsáhlý exkluzivní rozhovor, který nyní zveřejňujeme i na stránkách zdravi.euro.cz
Čemu přičítáte volební úspěch Vaší strany (16,54 %) v pražských volbách?
Věřím, že je to dáno programem, který reagoval na skutečné problémy, jež Pražany trápí. Lidé uvěřili odbornosti a poctivosti, o níž se mnozí mohli přesvědčit na Praze 7. V rámci kampaně jsem se setkala s lidmi, kteří říkali, že si všimli, že to na ulicích vypadá jinak, chodníky jsou opravenější, a že třeba i komunikace s úřadem je lepší než jinde. Uvěřili tomu, že zkušenosti z městské části se dají přenést i na celopražskou úroveň. Roli určitě také hrála dobrá nálada, která u nás vládne, a ochota spolupracovat, což už bylo zřejmé před volbami.
Vaše kolegyně, radní MgA. Hana Třeštíková ze sdružení Praha sobě, řekla, že jednou z priorit iniciativy je, aby magistrát byl otevřený a nefungoval jako tajemný hrad v Karpatech. Jak by měla vypadat optimální komunikace s veřejností?
Hana Třeštíková hovořila ze zkušenosti z Prahy 7. Já bych k tomu mohla říct svou první zkušenost s Prahou sobě. Loni touto dobou naše strana zveřejnila program a otevřela širokou diskusi. Vyzvala občany, aby poslali své připomínky, aby se přidali a pomohli vylepšit návrh programu. Já sama jsem příkladem, že tento postup zafungoval a že nešlo jen o prázdné gesto. Sama jsem se přihlásila a poslala připomínky, s nimiž se pak reálně pracovalo. A takhle by měla vypadat otevřená komunikace. Měly by se brát vážněnázory široké veřejnosti, jež služby města využívá, a také připomínky od odborníků. Rozhodně dřív, než je koncepce města hotová. Pak si myslím, že je velice důležitá spolupráce. V rámci koalice máme velice dobré vztahy a domluvíme se na různých tématech. Daří se nám překonávat resortismus, který znám odjinud.
Jaké zkušenosti z neziskového sektoru si odnášíte do funkce radní pro sociální politiku a zdravotnictví a jaké budou vaše priority?
Pracovala jsem nejen v neziskovém sektoru, ale také na Ministerstvu práce a sociálních věcí. A i odtud si odnáším zkušenost s otevřeností úřadu a ochotou centrálního úřadu spolupracovat s ostatními. V neziskovém sektoru jsem vždy velmi usilovala o to, abychom se dokázali domlouvat s ostatními organizacemi na společném postupu. Mám velkou výhodu, že mám na starosti agendu, které se věnuju od 90. let, tedy sociální služby. Vím, jak funguje registr poskytovatelů sociálních služeb, jak jsou tyto služby organizovány. To je moje velká výhoda. Téměř vždy jsem pracovala s lidmi s postižením, vždy jsem byla přítomna novým věcem, které přicházely se zahraničí, a které zejména souvisely s ochranou lidských práv. Působila jsem v manažerské pozici, vytvářela jsem projekty, metodiky a koncepce.
Jak si stojí neziskový sektor v porovnání se zahraničím? Vidíte nějaké slabiny v této oblasti? Třeba stále menší ochotu organizací zapojit byznysové prvky?
Dramatický rozdíl mezi byznysovým světem a neziskovým sektorem nevnímám. Kvalita a nekvalita, otevřenost, nebo odpor ke změnám, jsou všude stejné. Mrzí mě současný postoj veřejnosti vůči neziskovým organizacím, které jsou často slovy našeho prezidenta vnímány jako pijavice. A tohle stigma se mi vůbec nelíbí. Řada lidí vůbec netuší, co organizace dělají. V porovnání se zahraničím mají neziskové organizace nevýhodu, že musejí dělat příliš mnoho věcí navzdory systému, a ne díky systému.
Problémy nejsou jen v neziskovém sektoru, vidím je v celé sociální a zdravotnické sféře. Obě sféry jsou například velmi podfinancované, což se projevuje zejména v dnešní situaci vysoké zaměstnanosti. Dnes je velmi těžké sehnat asistenty, zdravotní sestry a další personál. Lidé do toho nejdou, protože by se neuživili nebo protože jsou v oborech neúnosné pracovní podmínky, například vlivem častých přesčasů. Je potřeba narovnat mzdy a vytvořit podmínky, které umožňují odvádět kvalitní práci a mít z práce radost. Pracovníci těchto oborů jsou vysoce kvalifikovaní a navíc mají jedinečnou motivaci pomáhat, a to si zaslouží odpovídající ohodnocení. Finanční i co do společenské prestiže.
A dále nepředvídatelnost financování. Nelíbí se mi, že řada organizací přežívá ve velmi nestabilním prostředí, i když poskytují stabilní a kvalitní služby. Nejistota paralyzuje spoustu organizací, které se pak nemohou věnovat rozvoji, protože bojují o holé přežití.
Co si můžeme představit pod pojmem pražské zdravotnictví?
Pražské zdravotnictví je do jisté míry celorepublikovým zdravotnictvím, protože je propojené s národní úrovní. Každý den do Prahy dojíždí víc jak sto tisíc lidí za prací či lidí, kteří mají trvalý pobyt v jiné části republiky. Studenti, cizinci, ti všichni v Praze využívají zdravotní péči. Navíc zřizovatelem většiny poskytovatelů zdravotnické péče na úrovni Prahy je Ministerstvo zdravotnictví a Praha může jen okrajově ovlivňovat, s kterým zdravotnickým zařízením pojišťovny uzavřou smlouvu. Hlavní město má jen jeden hlas ve výběrových komisích, které o tom rozhodují. Náš vliv na pražské zdravotnictví je omezený. Z ekonomických důvodů není příliš reálné, aby Praha převzala řízení některých zdravotnických institucí. Ze stejných důvodů se zatím odkládá plán Prahy zřídit metropolitní nemocnici. Praha se však v blízké době chystá vyřešit vlastnické vztahy v Nemocnici Na Bulovce, kde magistrát vlastní velkou část areálu a pronajímá ji státu. Nevypořádané vztahy mají negativní dopady na chod nemocnice a její údržbu. V areálu jsou nutné stomilionové investice.
ÚZIS zpracoval velmi podrobnou analýzu pražského zdravotnictví. Například z ní vyplynulo, že v Praze je mnoho ambulantních specialistů a málo praktických lékařů ve středním věku. Může magistrát tuto situaci nějak ovlivnit?
Opět jen okrajově. Určitě však můžeme naše zájmy formulovat a pokusit se pro Prahu vyjednat podmínky, které by odpovídaly našim potřebám. Metropole je také krajem, takže má možnost připomínkovat vládní zákony a novely. Teď je na pořadu dne novela zákona o zdravotních službách. Ale budeme se pokoušet prosazovat změny v právní úpravě, aby sezlepšily podmínky praktických lékařů, aby nebyli tolik zatížení administrativou a aby se jim rozšířily kompetence.
Někdy praktici kompetence mají, ale nevyužívají je, protože to zde není zvykem. Mám například zkušenost s lidmi s duševním onemocněním, kteří chtějí vrátit svéprávnost. Znalecký posudek obvykle vypracovává soudní znalec z oboru psychiatrie, a přitom by ho klidně mohl vydat praktický lékař. Ale otázka kompetencí také jistě souvisí se špatně nastavenými platbami od pojišťoven.
Pro zlepšení podmínek ve zdravotnictví, které pocítí pracovníci i pacienti, chci i ze své funkce udělat maximum. O nutnosti změny budu otevřeně mluvit, chci vyzdvihovat příklady dobré praxe a přispívat k vyššímu oceňování práce zdravotníků ve společnosti. Mnoho lidí považuje zdravotní péči za samozřejmou, ale přitom jsou zdravotníci klíčovou součástí města, a pokud bychom o jejich péči přišli, okamžitě bychom to velmi bolestivě poznali.
Vzhledem k demografickému vývoji začíná být v Praze, a nejen zde, problém s dostupností péče. Lidé čekají dlouhé hodiny. Jak se tato situace dá zlepšit?
Do koaličního programu jsme zařadili, že bychom se rádi pokusili zlepšit dostupnost například pohotovostní péče. A sice pomocí aplikace, na níž by lidé mohli sledovat, ve kterém zařízení se aktuálně nejméně čeká na ošetření. Dlouhé čekací doby souvisejí také s velkým počtem mimopražských pacientů, s nimiž se Pražané o péči musejí podělit. Že dlouho čekáme, však není dáno jen omezenou kapacitou zdravotnických zařízení, ale také nadužíváním zdravotnické péče. Spoustu problémů můžeme vyřešit sami nebo například s lékárníkem a odborníkům nechat prostor na skutečně odbornou péči.
Z analýzy také vyplývá, že počet lůžek následné péče je v Praze nedostatečný. Jaké v tomto ohledu připravujete řešení? Například podporu agentur domácí péče a mobilních hospiců, jak se o tom zmiňují Piráti a primátor Hřib?
Jsem ráda, že jsme na tomto bodu našli v koalici shodu, protože jsme v našem programu měli zvýšení dostupnosti péče v přirozeném domácím prostředí jako prioritu. V současnosti je na stole k připomínkám analýza paliativní péče v Praze a od ní se budou odvíjet naše další kroky. Nejde jen o zdravotní péči, často lůžka následné péče využívají lidé ze sociálních důvodů, protože se o ně nemá kdo postarat. Pořád tady dobře nefunguje domácí péče, proto bychom rádi připravili pilotní projekt, který by pomáhal řešit návrat lidí po těžkém úrazu do domácího prostředí jak ze zdravotního, tak ze sociálního hlediska. Je potřeba zabezpečit přístup k odborníkům, osobní asistenci a pečovatelské službě a pomoci uspořádat přirozenou podporu ze strany rodiny. Například v Dětském centru při Thomayerově nemocnici pobývají děti s těžkým zdravotním postižením a jsem přesvědčená, že pro velkou část z nich se dají vytvořit podmínky i v domácím prostředí. Kapacity zdravotníků pak můžeme využít tam, kde jsou jejich odborné znalosti nenahraditelné. Velmi se také zajímám o to, jak v sociální a zdravotní oblasti využít potenciál chytrých technologií.
Primátor Hřib zároveň klade důraz na programy vzdělávání o duševním zdraví, preventivní programy a včasnou diagnostiku duševních onemocnění. Souhlasíte s jeho strategií? A jak by podle vás měly být takové programy koncipovány a organizovány?
Samozřejmě. V mnoha oblastech narážím na to, že chybí metodika včasného zachycení problému. A řeší se často až devastující následky. V případě duševních onemocnění je vždy lepší pomoci člověku dřív, než musí být hospitalizován. Řada věcí se dá řešit ambulantně. Člověk se samozřejmě musí chtít léčit, ale především musí cítit, že ho léčba nebude stát důstojnost. Duševní onemocnění se stále pojí se stigmatizací. Pozdní zahájení léčby má finanční dopady na zdravotní systém, ale také na kvalitu života lidí s duševním onemocněním.
Sestry jsou v Praze lépe honorované než v jiných částech republiky, ale zase mají více lukrativnějších nabídek. Jak motivovat mladé ženy, aby neodcházely ze zdravotnictví?
To považuji za skutečně velký problém. Jednou z možností je zajistit sestrám dostupné bydlení. My se snažíme najít volné byty, které by byly určené profesím, bez nichž se město neobejde, a sestry mezi ně pochopitelně také patří. Dále jde také o dostatečné personální zajištění, aby sestra neměla během směny na starost příliš velké množství pacientů nebo byla nucena k neúnosným přesčasům. Pracovní podmínky sester by se mohly zlepšit podobně jako u praktických lékařů. Měly by mít větší kompetence, což však bohužel Praha ovlivnit nemůže.
Naše divize letos již po devatenácté pořádá soutěž Sestra roku, jíž magistrát pravidelně zaštiťuje. Čeho si nejvíce vážíte na sestrách?
Jde o úžasné rozhodnutí pečovat o druhé. Obdivuji odvahu, se kterou se sestry rozhodnou pomáhat druhým. Když se odbornost pojí s empatií. Nemocný člověk nejvíce potřebuje cítit profesionalitu a klid. Pak vše zvládne mnohem lépe, než když je v nejistotě.