Vyplývá to z porovnání počtu nabízených nemovitostí přes nejznámějšího zprostředkovatele, webu Airbnb, a počtu subjektů, které jsou v Praze přihlášeny k placení místního poplatku za poskytování ubytovacích služeb. Z nich je zjevné, že většina hostitelů není k platbě místního poplatku hlášena a neplatí jej.

Přitom poskytovatelé sdíleného ubytování mají podle stávající legislativy rovněž povinnost odvádět místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, platit daň z příjmu a v drtivé většině případů také povinnost být držitelem živnostenského oprávnění. Pronajímatelé zřejmě spoléhají na to, že sdílené ubytování představuje zatím obtížně kontrolovatelnou oblast, u níž může být sporné, zda spadá pod živnost, a tudíž podléhá poplatkové povinnosti. „Velké množství poskytovatelů sdíleného ubytování v současné době o svých povinnostech neví anebo je považuje za nevyjasněné. Informovat o nich je první nutný krok, který musíme udělat, pokud chceme, aby své povinnosti začali plnit,“ upozorňuje vedoucí pracovní skupiny radní Jan Wolf.

Původní myšlenka sdíleného ubytování vznikla v rámci tzv. P2P neboli „pear to pear“ vztahů, kdy uživatel jinému uživateli prostřednictvím zprostředkovatelského webu dočasně poskytne část vlastních kapacit – v daném případě ubytovacích. Z ní se ale postupně stal výnosný byznys, který z velké části využívají investoři do nemovitostí, pro které je poskytování krátkodobého ubytování výrazně ziskovější než dlouhodobý pronájem.

Podle Wolfa rozšíření sdíleného ubytování snižuje dostupnost bydlení pro místní obyvatele, protože tisíce bytů, které byly využívány pro bydlení Pražanů, slouží dnes turistům. To omezuje nabídku nemovitostí pro obyvatele města a zvyšuje kupní ceny nemovitostí i nájemné.

„Odpovídající zpoplatnění sdíleného ubytování a kontrola dodržování povinností omezí výhodnost poskytování sdíleného ubytování a může přispět k utlumení stávajícího boomu na vyváženější úroveň. Vybrané finanční prostředky by mohly být využity k nápravě negativních jevů, které sdílené ubytování Pražanům přináší,“ dodal Wolf.

Pracovní skupina magistrátu popsala varianty regulace poskytování nemovitostí ke sdílenému ubytování. V úvahu přichází omezení poskytování ubytování pouze na nemovitosti, které hostitel zároveň obývá (zavedeno např. v Berlíně či Barceloně), omezení na určitý počet dní v roce (zavedeno např. v Amsterdamu a New Yorku), na určité období (zavedeno např. v Barceloně a Amsterdamu), na určité území nebo na stanovený počet hostů s ohledem na velikost nemovitosti (zavedeno např. v Amsterdamu). Dalším ve světě uplatňovaným řešením je zavedení licencí pro hostitele (byly zavedeny např. v Barceloně či Santa Monice). Varianty regulace by měli projednat radní.