Dne 10. září 1970 byli plenárním zasedáním Národního výboru hlavního města Prahy „na vlastní žádost odvoláni z funkce“ primátor Ludvík Černý, jeho náměstek Bohumil Havlíček a tajemník NVP Miroslav Borkovec. Vzápětí plénum zvolilo nové vedení města. Zůstali v něm dosavadní náměstci primátora A. Otradovec a J. Kilián, z celkového počtu osmnácti členů rady NVP nadále dostalo důvěru pouze sedm, včetně dosavadního radního za stranu socialistickou a radního za stranu lidovou.
Administrátor normalizace
Stranický úkol prosadit na radnici i ve městě politický kurs tzv. konsolidace a normalizace nastolený Husákovým vedením KSČ spočinul na bedrech nového primátora JUDr. a RSDr. Zdeňka Zusky. Dostalo se mu účinné podpory ze strany Městského výboru KSČ, rekonstruovaného a „normalizovaného“ již 16. prosince 1969, v jehož čele stanul přesvědčený stoupenec vstupu vojsk a husákovského „konsolidačního procesu“ Antonín Kapek.
Z. Zuska se narodil 27. dubna 1931 v Užhorodě. Vystudoval Právnickou fakultu UK a získal její doktorát. Na přelomu padesátých a šedesátých let pracoval několik let jako prokurátor v Ostravě. Od mládežnických let jej však přitahovala především politika. Již v roce 1947 vstoupil do KSČ a po ukončení právnických studií působil v krajském i ústředním aparátu Československého svazu mládeže, později v řadě funkcí v aparátu KSČ. Získal příslušnou kvalifikaci v podobě doktorátu sociálních věd. Před příchodem do metropole byl vedoucím odboru severomoravského KV KSČ v Ostravě.
Do Prahy byl povolán počátkem roku 1969 jako kádrová posila tzv. byra pro řízení stranické práce v českých zemích vedeného Lubomírem Štrougalem. Primátorská volba mu otevřela cestu k další politické kariéře. V roce 1970 se stal členem ÚV KSČ a rok nato poslancem Federálního shromáždění.
Uplatňování vedoucí úlohy strany
V úřadě primátora Zdeněk Zuska využil své zkušenosti z práce v politických aparátech. Nadto však prokázal nesporné organizační schopnosti, energii a důslednost při prosazování stranických i vlastních záměrů. Získal si značnou osobní autoritu a rychle docílil nejen plné loajality, ale i relativně efektivního fungování NVP. Nesmlouvavě zde uplatňoval „politickou linii a vedoucí úlohu“ KSČ , eliminoval tzv. revizionistické a antisocialistické názory i jejich nositele.
Všichni poslanci a zaměstnanci NVP tak např. v lednu 1977 povinně podepsali dokument odsuzující Chartu 77, aniž dostali možnost seznámit se s obsahem tohoto proslulého manifestu. Radnice byla proorganizována systémem téměř dvou desítek základních organizací KSČ a podřízena stranickému vedení systémem schvalovacích procedur, nomenklaturních pořádků a tzv. kádrových rezerv. Vedení NVP do značné míry personálně srostlo s předsednictvem a sekretariátem MV KSČ, přestože se na radnici čas od času projevovalo zákulisní soupeření o vliv mezi jednotlivými zájmovými skupinami stranické hierarchie, v němž se vedle MV KSČ angažoval aparát ÚV KSČ a rovněž „technokraté“ z okruhu vlád ČSR a ČSSR .
Vzorné socialistické město?
Primátor Zuska až do sklonku sedmdesátých let dokázal udržet vysokou dynamiku investiční výstavby, kterou prosadil jeho předchůdce Černý. V množství postavených bytů, zdravotnických a sociálních zařízení, mateřských a základních škol Praha dokonce v několika letech po sobě předstihla tempa výstavby dosahovaná v době největší předválečné rozvojové konjunktury města na sklonku dvacátých let. Podařilo se též uskutečnit velké investiční záměry, které byly připravovány již za první republiky, aniž se tehdy našla možnost jejich realizace (most přes Nuselské údolí, tři trasy metra, systém dopravních radiál, přestavba železničního uzlu).
Stinnou stránkou tohoto investičního rozmachu bylo jednostranné upřednostňování kvantity nové výstavby nad její architektonickou, estetickou i užitnou hodnotou a malý zřetel k jejím urbanistickým a ekologickým souvztažnostem. Rovněž obnova historických objektů v Pražské památkové rezervaci, vyhlášené v červenci 1971, přes některé nesporné úspěchy trpěla vnějškovostí, nízkou kvalitou a především neschopností znovu oživit parter města. Nedařilo se zastavit chátrání tzv. vnitřních předměstí Prahy (Karlína, Žižkova, Vinohrad, Smíchova atd.), a zčásti se proto prosadila scestná myšlenka jejich plošné asanace - např. na Žižkově.
Projevem extenzivního, kvantitativního pojímání rozvoje města bylo výrazné zvětšení území Prahy o katastry třiceti sousedních obcí v roce 1974.
Primátorův konec
Primátorské působení Z. Zusky skončilo všeobecnými volbami v červnu 1981. Pražskou Novou radnici opustil 22. června, neboť byl jmenován místopředsedou vlády ČSR . Dne 17. prosince 1982 tragicky zahynul při autonehodě na dálnici Praha – Brno.