Dne 6. září 1882 byl pražským starostou zvolen známý právník a politik staročeské strany JUDr. Tomáš Černý.
Narodil se 6. srpna 1840 v Nymburce, od devíti let věku však pobýval u příbuzných v Praze. Absolvoval zde úplné vzdělání počínaje studiem na Akademickém gymnáziu a konče doktorátem právnické fakulty. Po koncipientské praxi u proslulého advokáta dr. J. F. Friče se oženil s dcerou advokáta Horáčka a roku 1869 si otevřel na Václavském náměstí vlastní advokátní kancelář. Pronikl do špiček pražské vlastenecké společnosti, stal se mimo jiné švagrem básníka V. Hálka, a obdobně jako expurkmistr K. L. Klaudy proslul obhajobou Národních listů a Pokroku v tiskových procesech vedených proti nim vídeňskými úřady. V roce 1867 se spolu s F. Palackým, F. L. Riegrem a dalšími českými politiky zúčastnil „pouti na Rus“, demonstrační cesty do carského Ruska u příležitosti moskevské národopisné výstavy. Jako zakládající člen Sokola byl deset let jeho starostou a své působení v této funkci završil uspořádáním I. všesokolského sletu 18. června 1882.
Roku 1871 byl zvolen do sboru obecních starších a od roku 1879 byl náměstkem starosty Skramlíka. Volba dr. Černého do úřadu starosty byla císařem bez problémů schválena. Byl to jeden z projevů změněné politické konstelace poté, co česká poslanecká reprezentace ukončila šestnáctiletou pasivní rezistenci a namísto vyhrocených střetů o „české státní právo“ vstoupila znovu do říšské rady, dokonce jako součást vládní koalice, tzv. železného bloku pravice (1879). Tato nová situace ovšem neubrala na intenzitě zápasu o úřední zrovnoprávnění českého jazyka, o „jazykový federalismus“. Když ve slavnostním inauguračním projevu Tomáš Černý nazval své město „zlatou slovanskou Prahou“, přijali to čeští účastníci „s radostným souhlasem“, zatímco zástupci německé menšiny ve sboru obecních starších
(reprezentovali necelých 15 % Pražanů hlásících se k německé obcovací řeči) demonstrativně opustili jednání. Zahájili pasivní rezistenci obdobnou té, jakou Češi předtím po léta uplatňovali v říšské radě a v zemském sněmu.
Nový představitel města se také hned od počátku začal důsledně titulovat starostou a úřední titul purkmistr byl zcela a definitivně opuštěn. Jako spoluzakladatel a místoředitel Zemské banky se T. Černý záhy přičinil rovněž o ovládnutí pražské obchodní a živnostenské komory českou buržoazií (1884). Stejně jako jeho předchůdci byl i starosta Černý stoupencem technických inovací a modernizace města. Dům knihkupce Stýbla, v němž bydlel i úřadoval, byl spolu s domem hodináře Hainze jako prvý v Praze osvětlen elektrickými obloukovými lampami F. Křižíka (1882). O dva roky později pak město Praha zřídilo pokusnou elektrárnu při městské plynárně na Žižkově a konalo pokusy s elektrickým osvětlením Staroměstského náměstí. Současně se začala budovat vodárna v Podolí, aby mohl být zajištěn hygienický rozvod čisté pitné vody do pražských domů namísto dosavadního čerpání vody přímo z Vltavy do 75 veřejných kašen.
Zásadní význam pro budoucí vývoj mělo schválení návrhu zdravotní rady obce z 28. března 1885 na provedení plošné asanace Josefova a přilehlé části Starého Města. K úspěchům starostova funkčního období patřilo otevření městského muzea v kavárenském pavilónu na Florenci a vychovatelny pro zpustlou mládež v Libeňském zámku i zakoupení ostrova Žofín a sadu na Nebozízku pro pražskou obec.
Neúspěchem naopak skončilo jeho úsilí o vytvoření „Velké Prahy“. Přes výzvy adresované v letech 1881–1883 okolním obcím největší předměstí spojení s Prahou odmítla. Do svazku hlavního města vstoupily jen Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884) jako městské čtvrti Praha VI a VII. Přesto Tomáš Černý po skončení jediného funkčního tříletí opouštěl úřad starosty jako jeden z nejuznávanějších činitelů pražské městské správy vůbec.
Před definitivním odchodem ze sboru obecních starších byl 28. listopadu 1895, obdobně jako kdysi purkmistr Bělský, zvolen čestným měšťanem Prahy. V té době byl již též doživotním členem vídeňské panské sněmovny. Zemřel 22. února 1909.