V událostech 28. října 1918 nesehrála pražská radnice iniciativní roli. Předsednictvo Národního výboru (A. Švehla, A. Rašín, J. Stříbrný, F. Soukup) se sice sešlo v Obecním domě a právě zde přijalo zákon č. 1 o vzniku Československé republiky i vzletný manifest, kterým sdělovalo „lidu československému“, že jeho „odvěký sen se stal skutkem“ a že „stát československý vstoupil… v řadu samostatných kulturních států světa“, odehrálo se to však bez představitelů obce.
Přesto po poledni slavného dne, kdy střed města zaplnily stotisícové davy nadšených Pražanů, vstoupila pražská obecní samospráva do středu historických událostí, byť poněkud kuriózním způsobem. A. Rašín o tom píše: „Po této cestě jsme se usnesli, že musíme za všech okolností sehnati kapely, které by procházely městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní. Z Obecního domu jsme telefonovali na radnici, aby byly zaopatřeny kapely. K jedné hodině hrály již kapely po městě.“
Až v následujících dnech přišlo veřejné prohlášení sboru obecních starších a poté i starosty Groše o „konci třistaletého ujařmení českého národa“ a o ochotě sloužit v čele obecní samosprávy nové Československé republice (první službou radnice novému státu bylo proplacení účtů z 28. října, které někteří kapelníci nezapomněli předložit k úhradě). Přes tyto snaživé projevy loajality Národní výbor nehodlal tolerovat příliš černo-žlutou minulost dosavadních otců města.
Zákonem o reorganizaci městské správy byl 13. listopadu 1918 sbor obecních starších rozpuštěn a namísto něj byl jmenován správní sbor hlavního města. Jeho 49 členů zastupovalo politické strany podle výsledků posledních obecních voleb z roku 1911. Úkolem tohoto orgánu bylo řídit město do řádných obecních voleb, zbavit je pozůstatku „rakušáctví“ a připravit vytvoření „velké slovanské Prahy“ - důstojného hlavního města nové republiky.
V čele sboru stanul JUDr. Přemysl Šámal, který se 5. listopadu vrátil ze Ženevy, kde se jako člen delegace Národního výboru zúčastnil jednání se zástupci Masarykovy zahraniční vlády.
Přemysl Šámal se narodil 4. října 1867 v Praze. Jeho otec byl vysokým magistrátním úředníkem (ředitelem popisního úřadu), matka Marie byla dcerou bývalého pražského starosty JUDr. Tomáše Černého. Po studiu práv a po praxi v advokátní kanceláři svého děda se Šámal stal advokátem na Novém Městě (1898). V letech 1908-1911 byl členem sboru obecních starších. Veřejnou proslulost si však získal především jako dlouholetý místostarosta Ústřední matice školské (1902-1922) a bojovník za české menšinové školství v pohraničních oblastech. Od studentských let byl stoupencem Masarykova realistického hnutí a žákem, blízkým spolupracovníkem i důvěrníkem samotného prof. T. G. Masaryka. To jej předurčilo k roli jednoho ze zakladatelů a vůdců tajné domácí odbojové organizace Maffie v letech první světové války. Tvořila domácí zázemí a zpravodajskou základnu Masarykovy zahraniční akce.
Šámalovo působení na pražské radnici trvalo pouze do obecních voleb, které byly vypsány na 15. červen 1919. Poté, kdy jej prezident Masaryk jmenoval svým kancléřem, se vzdal dalšího působení v obecní správě. V kancléřském úřadě pak setrval po celou éru prezidenta Osvoboditele i jeho nástupce dr. Edvarda Beneše. Po mnichovském diktátu a po zvolení dr. Emila Háchy prezidentem druhé republiky odešel na podzim roku 1938 do výslužby.
Přes pokročilý věk se po 15. březnu 1939 stal jedním z organizátorů protinacistického odboje a hlavou ilegální organizace Politické ústředí. 26. ledna 1940 byl zatčen gestapem, prošel čtyřmi měsíci tvrdých výslechů a poté jej čekala berlínská věznice Moabit. Odtud byl v kritickém zdravotním stavu na vysokou kauci propuštěn do domácího vězení v soukromém sanatoriu. Zde zanedlouho, 9. března 1941, zemřel.
Za odbojovou činnost zaplatila celá Šámalova rodině. Syn Jaromír, profesor entomologie na Vysoké škole zemědělské a lesnického inženýrství ČVUT, byl zastřelen v době heydrichiády, jeho žena byla poslána do Osvětimi a dvě vnoučata po anabázi internačními tábory v Polsku byla předána k převýchově v německých rodinách.