Komentované prohlídky jsou ve Ville Pellé tradiční součástí doprovodných programů. Podrobně vás seznámí s tvorbou umělců aktuálních výstav. Zjistíte také, jak funguje spolupráce mezi kurátorem a umělcem a co tomu předchází.
Jiří Franta a David Böhm
Villa Pellé dává aktuálně prostor výstavě dvou umělců střední generace - Jiřího Franty a Davida Böhma, kteří spolu tvoří již čtrnáct let. Využívají principy performance, natáčejí videa, budují prostorové instalace a zasahují do veřejného prostoru. V jejich portfoliu nechybí nástěnné malby a knižní ilustrace.
„Jejich výsledná díla mají formu kresebného deníku, karikatury či komiksu. Používají postupy typické pro konceptuální umění i grotesku, sportovní výkony, fyzikální experimenty, improvizovanou choreografii nebo divadelní představení. Pracují s časosběrným principem, prolínáním médií, experimentováním, dodržováním a překračováním pravidel. Najdeme u nich tvůrčí dialog, ironii, vážnost, hravost i věčnou nedokončenost,“ popsal spolupráci obou umělců kurátor výstavy Václav Jánoščík.
Čas rozptýlení
Při pohledu na expozici se vám vyjeví znepokojivý až sarkastický pohled na současnou dobu, pro níž je charakteristická roztěkanost a nesoustředěnost. Franta a Böhm jsou zároveň pozorovateli a komentátory, ale také těmi, kteří těmito symptomy sami trpí.
Žijeme totiž v éře rozptýlení. Vzruchy se na nás valí ze všech stran a bombardují naši mysl a mozek je musí zpracovávat. Ztrácíme ponětí o tom, co je pro nás důležité, hromada informačního odpadu s nízkou či nulovou informační hodnotou zanáší naše myšlenkové kanály. Mozek si navíc navykl na neustálé krmení vzruchy a vyžaduje je. Už pomalu nejsme schopní používat mozek tak, jak tomu bylo dříve.
„Kdy naposledy jsem přečetl román, aniž bych se do toho musel strašlivě nutit? Teoretickou knihu od začátku do konce? I dvouhodinový film stěží zvládnu bez toho, abych se při jeho sledování nepodíval alespoň jednou na mobil,” říká v textu provázejícím výstavu souputník obou umělců - hudební publicista a spisovatel Karel Veselý a dodává: „Pozornost se mi rozpadla, většinu času vyhrazeného na práci trávím přesvědčováním mozku, aby se soustředil na to, co je důležité. Stejně ale tenhle boj většinou prohráváme. Oba.”