Slavnostní předání restaurovaného pomníku je plánováno na 6. července 2015 u příležitosti 600. výročí upálení mistra Jana Husa.

Hledá se malý restaurátor

„Těch šest tisíc šroubů se musí vyměnit jeden po druhém, neexistuje, že bychom měnili třeba celou řadu,“ uvedl šéf restaurátorských prací Andrej Šumbera. Pomník je totiž složen z 250 plátů, které na sebe navazují. „Máme i prostorové problémy, například do ruky jednoho z husitů se prostě nevejdu, tak hledám hodně malého kolegu restaurátora, který by se to té skuliny vešel,“ dodal s trochou nadsázky Šumbera.

Nebezpečný pomník

Obnova pomníku přišla včas. Zkorodované šrouby totiž ve většině míst příliš nedržely. V podstatě šlo o havarijní stav. „Zvlášť nebezpečné to bylo v takových okamžicích, jako bylo vítězství českých hokejistů v Naganu. Tam jsem na fotografii napočítal kolem 200 lidí a je štěstí, že se pomník neprobořil. U jedné z hlav pomníku nebyly zkorodované šrouby funkční, a tak jsme museli hlavu zvenčí přidržovat, aby se nezřítila na kolegu pracujícího uvnitř, když jsme šrouby nahrazovali,“ řekl Šumbera.

Krápníková jeskyně nebude

Málokdo z laiků tuší, že pod pomníkem se nachází poměrně velké podzemí, v němž je ukryt i základní kámen. Jak uvedl A. Šumbera, podzemí vzniklo proto, že Staroměstské náměstí stojí na navážce, takže se při budování pomníku musely vyhloubit tři metry hluboké základy, které dosahují na původní plochu náměstí z dob gotických. „V podzemí, kde je základová betonová deska, vznikl díky valeným klenbám vytvořeným ze struskových cihel prostor. Protože přes netěsnosti pronikala voda z horních částí, vznikly po sto letech tenké krápníky. Nyní se dohadujeme, zda je zachováme, či část odstraníme,“ uvedl Šumbera. Prostor je ve své podstatě nepřístupný, takže naděje, že Praha bude mít v samém srdci krápníkovou jeskyni, pohasla.

Plyn nebude

Na počátku obnovy pomníku se hovořilo o možnosti zprovoznit i mísy, v nichž kdysi hořel oheň. Ty byly k pomníku dodány v roce 1928. Podle slov kurátorky veřejné plastiky GHMP

Marie Foltýnové zprovoznění není možné nejen kvůli bezpečnostním předpisům, ale také proto, že odborníci nepovažují tento postup za vhodný. V souvislosti s tím připomenul A. Šumbera i jezírko, které někteří Pražané pamatují. Bývalo před schody u čela pomníku. Údajně vzniklo v době okupace kolem roku 1942 a mělo sloužit jako požární nádrž pro případ bombardování. Vydrželo až do 60. let minulého století a plavali  v něm zlatí karasi, jejichž krmení bylo oblíbenou zábavou staroměstských dětí.