Za sebe mohu říct, že program mne ve většině případů potěšil kvalitou, avšak spojení hudebního podia s pivním stánkem a klobásou mě zanechalo zcela chladným. Asi budu trochu rozmazlený, přesto si ale myslím, že se dá nabídnout mnohem víc: kvalitní občerstvení, divadelní představení po širým nebem a další specialitky, které dělají z festivalu nezapomenutelný zážitek. Proto se nedivte, až mě uvidíte na chůdách, jak žongluji palačinkami a prozpěvuji úryvky kabaretních songů dvacátých let na hudbu od Velvet Underground.

Ale dost řečí. Dnes bych rád představil okouzlujícího a inspirativního básníka Luciena Bell, kterého jsem potkal před rokem, krátce po svém příjezdu do Prahy. Je jedním z mnoha pábitelských hledačů umění, jež našli svůj domov v tomto městě.

Prahy

Ženy na prahu nejsou ženami
Jsou vchodem na magické točité schodiště
Prošel jsem mnohými z nich
Když tebou otočí na druhou stranu
Strana zůstává stejná, jen ty jsi byl změněn
A teď už víš
Nejsi tam, kde přebýváš
Jsi tam, kam tě vede tvá láska

Mnozí Luciena nazývají Strážcem brány (Gatekeeper), který nejednoho nováčka uvedl do dění ve městě. Lucien je neúnavný básník, hrdě nesoucí erb poetův. Najdete ho na večerech poezie, kde recituje své básně, je však i hudebníkem a skladatelem. Následující rozhovor s ním by mohl tvořit páteř sekce Umělec měsíce.

Luciene proč jsi se rozhodl opustit rodnou Ameriku a přijet do Prahy?
Ameriku jsem opustil, jelikož mě tížila má vlastní nevědomost. A byla to právě tato tíha, jež mě během pěti let po odjezdu z USA posouvala Evropou. Praha mě přitáhla magickou silou, umocněnou vlivem Lumina Colibal, majitele nakladatelství DaharmaGia. Navíc se v Praze před pěti lety narodila má dcera. A tak má toulavá bárka našla svůj přístav.

A kolik ti vyšlo knih za tu dobu, co jsi tady?
Nakladatelství DharmaGia vydalo od roku 1999 tři sbírky mé tvorby - Smutné útesy světla, Půlnoční hřiště v ráji a Zářící tajnosti.

Jaké jsou podle tebe hlavní rozdíly mezi způsobem života v Americe a v Čechách?
Prahou vane tvořivé ovzduší, díky němuž zde potkávám mnoho kreativních lidí. Žiji v poměrně vratké rovnováze, protože hmotné statky se tu dobývají s větším úsilím. Amerika však postrádá lidskost, kterou jsem našel právě v Praze.

Kdo je tvou hlavní inspirací?
Rozvětvená rodina umělců, kteří přesahují čas a prostor a překračují hranice materiálního světa. Einstein, Rilke, Modigliani, Vincent Van Gogh jsou hlavními hvězdami mého souhvězdí. Ze spisovatelů je to pak Shakespeare, Henry Miller, Hunter S. Thompson, Bukowski. Právě oni osvětlili důležitost osobní svobody a inspirace. No a pak je tu Ježíš. Toho považuji za prvního punkera, jenž se pokusil předběhnout zavedený pořádek, pozdvihnout ho nad to, čím dosud byl.

Jak vidíš svou budoucnost?
Těžko říci…Jeden člověk se zeptal moudrého muže: „Co jsi se v životě naučil?“ A muž odvětil: „Dnes jsem naživu a dnešek může byt posledním dnem mého života.“ „To ale platí pro všechny.“ „To sice ano, ale kolik lidí tak žije?“
Usiluji o život v lásce. Naděje je inspirací a oknem, jímž proudí světlo možností, které dávají našemu životu vyšší smysl.
Společně s dalšími lidmi pak pracuji na hudebních projektech. Yoko Ono jednou řekla: „Sen, jenž sníme sami, je jen snem. Sen, který sníme s jinými, je realita.“

Vytváření reality je důvodem, proč píšeš?
Psaní je pro mě mostem, spojujícím mou duši s dušemi ostatních. Psaním předu zlatou spirituální nit a ta mě pojí se světem. Dalo by se říci, že to je milostný dopis světu. Všichni jsme propojeni, dýcháme stejný vzduch, a proto chci darovat něco ze sebe. Stejně jako jsem byl inspirován mnoha písněmi a knihami, tak bych se chtěl i já stát inspirací pro druhé.
Umělci jsou v postatě umělci srdce, dávají srdce světu a zápasí se silami, které by jejich srdce mohly rozdrtit.

Někdy lidé šlápnou na naše sny
Ale když jsou sny semeny
Tak je jen vtlačí do země
Odkud mohou růst

Pokud máte zájem o představení či seminář, kontaktujte Luciena na telefonu 608 619 489.

Jon Whitcroft