Český jazyk srazí sebevědomí všem, kdo si myslí, že jim jdou dobře jazyky
V době po příletu do Prahy jsem měla obrovskou radost, jak pěkně mi jdou výrazy „dobrý den“ a „jedno pivo, prosím”, které jsem se naučila z kapesní příručky. Říkala jsem si, že to bude hračka. Konec konců jsem již absolvovala několik lety studia němčiny a italštiny, tak co bych nezvládla další jazyk! A ejhle, po více než roce a několika kurzech češtiny se mi stále stává, že když se v obchodě na něco zeptám česky, setkám se buď s naprosto nechápavým pohledem, nebo mi prodavači odpoví v angličtině. Vypadá to, že mám před sebou ještě dlouhou cestu …
Neobyčejné kulinářské slasti
Svoje první české jídlo jsem ochutnala hned po příletu do Prahy. Byla jsem tehdy zmatená z časového posunu a šilhala hlady. Otevřela jsem jídelní lístek a objednala si první jídlo, které mi padlo do oka, klobásu s bramborami. Po prvních soustech jsem se ocitla v nebi. Tehdy jsem však nemohla tušit, jak velké množství klobás a brambor na mě ještě čeká… řekněme jen, že tu jsou celkem dost oblíbené! O další pamětihodný kulinářský zážitek se postaralo zdejší pečivo, dortíky a čerstvý kapr, který se kolem Vánoc prodává v kádích. (Češi si nosí kapry domů, kde je drží ve vaně až do vánoční hostiny.) Když už je řeč o Vánocích, návštěva zdejších vánočních trhů je jedinečným zážitkem. Procházíte se po svátečně osvětlených a zasněžených stáncích, v jedné ruce trdelník a v druhé kouřící kelímek se svařákem, přičemž si prohlížíte dřevěné řemeslné výrobky a ozdoby. Scénka, která jakoby vypadla z vánoční pohlednice…
Pravidla se berou s nadhledem
Velké překvapení na mě čekalo, když jsme vzali děti z mateřské školky na koně. (Nejezdily na ponících, ale na VELKÝCH koních!) Byl to můj první výlet a během nahánění dětí do autobusů, metra a na hřbety obrovských koní se kompletně změnil můj náhled na to, jaké aktivity jsou vhodné pro takto staré děti! Jedno dítě prostě sjelo po zadku oborský eskalátor, třebaže nikdy předtím na eskalátoru nejelo. A tak to bylo se vším. Ať už se jednalo o prskavky ve škole či otevřené (a strach nahánějící) výtahy, ze kterých musíte vystoupit za jízdy, ve všech těchto případech mě překvapila neexistence pravidel, na něž jsem tak zvyklá z domova. Mé americké já často tiše zalapalo po dechu a v hlavě mi znělo „z toho bude žaloba!!“. Zároveň však bylo osvěžující, že pro změnu žiji v zemi, která není tak posedlá pravidly, zákazy a chránění lidí před jejich vlastní…hloupostí.
Česká pohostinnost k cizincům
„Cizinec“…ano, to jsem já. Jako učitelka angličtiny často cestuji za studenty do jejich domovů. Díky této zkušenosti jsem měla možnost poznat, jak se v Čechách doopravdy žije. Zjistila jsem, že Češi patří k jedněm z nejsrdečnějších lidí, co jsem kdy potkala. V každé rodině mě přivítali s otevřenou náručí a okamžitě mi nabízeli přezůvky a čaj. (Boty se vždycky zouvají a přezůvky se nosí doma; jak to, že se tento zvyk nechytil u nás?!) Navíc mi skutečně otevřeli své domovy. Zvali mě na večeře, kde jsme si vyprávěli o kultuře a zvycích v našich zemích. (Stromečky tu zdobí na Štědrý den a hrozně je překvapilo, že my to děláme tak brzy před Vánocemi!) Získala jsem tu přátele na celý život. Obdivuji a oceňuji, že mezi sebe přijali někoho, kdo pochází z úplně jiné kultury. V zemi, kde zimní měsíce jsou tak zoufale studené, vás zahřeje srdečnost zdejších lidí. Už proto každá minuta života v Praze skutečně stojí za to.