Rodinné finance nám umožnili vyhlédnout si útulný domek na jihovýchod od Prahy, prodej jsme dohodli na sklonku podzimu a nyní, tři měsíce později, je dům konečně náš. A tak jsme se i my stali částí tradiční české kultury spojené s vlastnictvím chalupy na venkově.

Náladu vzrušeného očekávání poněkud zchladila manželka jízlivou poznámkou, že doufá, že jsem zkontroloval mapu, protože ona je naprosto nepoužitelná navigátorka. Tato poznámka se mi v zápětí měla stát osudnou. Ujížděli jsme dálnicí E65, užívajíce si relativního pohodlí vlastního auta, bez sebemenšího podezření, že bychom měli přejet na jinou dálnici předtím, než dojedeme na místo určení. A to jsme právě měli! Minuli jsme správný výjezd a posléze se pokusili napravit situaci tím, že se vrátíme na dálnici a pojedeme zpět správným směrem. To se však lehce řekne... Před námi se rozprostírala špagetově propletená změť pražských silnic a my jsme strávili dalších třicet minut zatáčením doprava, doleva a opět doprava a vyptáváním se nepřeberného množství nebohých kolemjdoucích na cestu…Konečně se nám podařilo najít správnou cestu. Ukazatele? Ty v Čechách neexistují! Pražský silniční systém je stejně náročný jako český jazyk. S tou výjimkou, že ani většina Čechů, kterých jsme se ptali na cestu, neměla zdání. Inu, nebyl to zrovna nejlepší začátek naší dobrodružné výpravy. Nakonec se nám však podařilo setřást frustraci a přenést se přes onen moment, kdy jsem byl nucen čelit vzteku manželky dožadující se okamžitého návratu domů a konečně jsme dorazili na chalupu.  

Pročvachtali jsme se mokrým sněhem k našemu přesladkému domu, abychom zjistili, že se tající sníh zabydlil v jeho stěnách a plazí se nahoru s náruživostí zdánlivě popírající veškeré fyzikální zákony. Vypadá to, že mám před sebou léto plné hloubení příkopů a nahazování zdí. No, ale zase až to dodělám, tak to bude skvělé.    

Ani to však ještě nebyl konec našim potížím. Poté co jsem popil nealkoholické pivo a dopřál si něco malého k snědku, vydali jsme se na zpáteční cestu. Na dálnici jsem zjistil, že ukazatel teploty se přesunul do výhružně červené zóny. Nemám žádné nářadí! Šedesát kilometrů od Prahy! A k tomu nervózní manželka a tchýně, které bych měl nějak uklidnit. Byl jsem bez šance. Pokryl jsem motor sněhem a snažil se auto zchladit vysíláním mentální chladící energie. Nakonec se to nějak podařilo a po absolvování bezpočtu ochlazovacích zastávek na každé benzínce, jsme se konečně dostali domů. Jak jen jsem byl rád zpátky v Praze a rozpustil stres spolu s pachem oleje v nejlevnějším kartonu vína, které se naskytlo.