Jakoby můj osud nebyl již tak dost zamotán, stalo se to v době, kdy imigrační úřady stále kontrolovaly vstup Čechů do Velké Británie. Po mé první návštěvě Prahy, právě se probouzelo jaro, jí britští úředníci odmítli návrat. Tím začal můj příběh, příběh o Praze.

Během jara, léta a zimy jsem se stal častým návštěvníkem města. Cítil jsem, jak strávený čas v Praze ubírá na důležitosti mému životu v Anglii. Krásné byly chvíle strávené ve vonných zahradách Vyšehradu, kde jsme byli zaplaveni nádherou rozkvetlých třešní a vůní fialek. Toto opojné mámení spojené s výbuchem vášně ještě umocnila nutnost brzkého rozdělení. Potulovali jsme se v nekonečných uličkách Starého Města, tu a tam jsme zahlédli mihnuvší se nejasné obrysy středověkého golema a na Karlově mostě jsme dokonce překvapili měsíčním svitem zalité sochy, když si bláhově myslely, že je zrovna nikdo nepozoruje (jsou docela společenská bandička, když jim dáte možnost). Prozkoumávali jsme zdejší undergroundovou scénu v techno klubu a tancovali za zvuků jungle.

V těchto bezstarostných dnech jsem se snažil proniknout, či spíše se prokousat a probít do zákonitostí českého jazyka. Zkoušel jsem mluvit česky, ale slova z úst vylétala, a pořád ještě vylétají, spíše jako disharmonický zmatek než jako srozumitelná řeč. Pobýval jsem hodiny a hodiny v české společnosti a doufal, že nějakým zázračným mávnutím kouzelného proutku se řeč stane srozumitelnou. Snil jsem o tom, že vymyslím vynález, snad nějaký sprej, který by dal komunikaci do pořádku. Marně, a tak jsem tíhnul ke společnosti, kde se hovořilo převážně anglicky.

Ale pozor, co všechno se tu neděje! Zdejší společnost je dosti zajímavá směsice lidí, které jsem v Anglii nikdy nepotkal. Studenti, spisovatelé, operátoři pornografických stránek, herci, houfy modelek a legie anglických lektorů brázdící pražské ulice. Cítil jsem, jak země nasává anglický jazyk jako houba. Však mi to dalo pevnou půdu pod nohama, když jsem začal vydělávat peníze. To byl také způsob, jak poznávat české lidi a nahlížet do jejich životů. Vlastně to byl můj jediný způsob komunikace, nepočítaje mojí ženu.

Tak si tu žiju vysoko, převysoko v jedné z mnoha výškových budov, kam až oko dohlédne se přede mnou rozvírá nekonečný pohled na střechy domů táhnoucí se daleko podél hlavní tepny směrem k pulzujícímu centru. Každopádně jsem tady. Chvíli tu pobudu a budu vám sdělovat dojmy, anekdoty a jiné zajímavosti.

Jon Whitcroft