První dojmy byly přesně takové, jak jsem si je představovala: čeština se absolutně nedá naučit. To je tak divná řeč – i když posloucháme sebepozorněji, soustředíme se na to, stejně nerozumíme vůbec ničemu. Ale Češi často dělají, co mohou, abychom je pochopili: opakují, opakují a opakují… jenže my možná máme naočkované nějaké protilátky a opakování na nás nemá pražádný účinek. Je to ze začátku rozčilující (a začátky jsou dlouhé), a vzápětí přijde druhý šok: když se člověk dostane k psanému slovu. Samozřejmě se hned ptáme: proč tolik souhlásek? Například mají Češi takový klasický jazykolam: Strč prst skrz krk! A pak se snaž naučit česky. A to není všechno: český souhlas, „ano“, se často vyslovuje jen jako „nó“ - a hned je nedorozumění na světě.

Dost lidí tu sice umí anglicky, ale bohužel ne těch, s nimiž komunikuji nejčastěji: řidiči autobusů, pokladní v obchodech nebo recepční na studentské ubytovně. Ale většinou si vystačím s gesty a mimikou. Člověk se taky nesmí dát odradit tím, jak se Češi tváří: jsou jiní než třeba Italové, zezačátku se neusmívají a nejsou příliš vstřícní. Vůbec celkem se nijak výrazně neprojevují, ale legrace s nimi rozhodně je! Takže až když je začneme chápat, teprve vidíme, že jsou to zajímaví, zvídaví a přátelští lidé.

Nevýrazní… takže od nich neuslyšíš tolik Ach! a Olalá! jako od nás Francouzů (což není těžké pochopit). Líbí se mi jejich jednoduchost a jejich vztah ke všemu přírodnímu. Podle vzhledu je těžké rozlišit výletníka od studenta university. Oblečení tu nepřikládají velký význam – nebo snad žádný?

Mluvím o Češích, ale ve skutečnosti se více stýkám s cizinci. Vyučování máme v angličtině a nejsme s Čechy pohromadě. To mě asi mrzí nejvíc, i když i tak je to tu nesmírně zajímavé.

Život je tu příjemný, zvlášť v tomhle krásném městě. Říkali mi to předem a vůbec nejsem zklamaná. Kulturní a historické památky a poklady jsou tu na každém kroku. Tím pádem bývají na určitých místech davy turistů, ale ani tomu se nevyhýbáme, protože je to taková krása.

Než jsem odjela, někteří (staří) lidé si o mě dělali starosti, jestli prý v tom „Československu“ (!) najdu všechno, co potřebuji. Praha se za posledních dvacet let musela hodně změnit a člověk si tu občas připadá tak trochu jako v Paříži, v Budapešti nebo třeba v Benátkách. Ale vždycky si rychle uvědomíme, že jsme v Praze, protože, jak ostatně říká i francouzský básník Andre Breton: „Praha je čarovné hlavní město Evropy“.

Zkrátka, přijeďte!