Ostře sledované sny

Ta představa se neustále opakovala. Rychle jsem procházel propletenými, neustále se posouvajícími pasážemi hlavního nádraží v Praze a rozrůstajícím se labyrintem oblouků a šachet znějících ozvěnou Brunelleschiho náčrtků. Hledal jsem nástupiště, jehož číslem jsem si nebyl jist. Věděl jsem však, že tam někde bude, ten mramorově přízračný obraz. Její jméno i obličej byly nečitelné, kaštanové kadeře jí vlály kolem rozpustilého úsměvu na tváři. Protože jsem nechutně romantické individuum a věřím na poetická proroctví, hledal jsem v tom všem nějaký smysl. Přečetl jsem celého Hrabala, viděl filmy od Formana a už přes rok pil jenom plzeň. Někdo by mohl říci, že jsem měl depresi, a můj předražený terapeut by souhlasil. Každou noc jsem spal jako jistá postava z Borgesovy knihy, veškeré úsilí jsem upnul na jednu myšlenku v naději, že se mi tuhle postavu podaří vyvolat z bahna existence. Bylo na čase přestěhovat se do Prahy.

Rychle jsem si našel školu a čtvrtého července byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.  Dal jsem sbohem dosavadní práci – loupání ústřic a čištění záchodů – i celému zbytku svého dosavadního života stráveného na severu státu New Yorku a vydal se na cestu, jejímž cílem byl rozhovor s městem, které se mi vtíralo do snů. 

Bylo dobré být zpět v Praze a zase být studentem. Ale nějak se mi nedařilo najít tu záhadnou dívku. Po dvou měsících a několika šílených fúriích jsem si připadal jako idiot. Byl jsem ve městě, často jsem chodil na nádraží a konzumoval svou pravidelnou dávku piva, žel bohu po dívce s havraními vlasy nebylo vidu ani slechu. 

Během jedné osamělé zoufalé noci jsem ve svém nuselském bytě napsal dopis. Kousek z něj ocituji: „Velké hnědé oči, pihy a výrazný nos...,“ „...čte knihy, nosí svetry (nejraději červené) a nosí praktické boty.“

Hloupé? Ano. Smutné? Bezpochyby (v tomto bodě bych asi měl čtenáře upozornit na to, jak výtečné a lehce dostupné je v Praze české pivo).

Půlnoc v Praze

Tak, řekl bych, že je načase, abych se dostal k pointě celého tohohle nesmyslu. Našel jsem tu dívku, nebo mě přešla ta posedlost psychotickými sny? Ano a ne. Pár dní po onom nočním patetickém dopisu mě čekal první den ve škole a s ním i setkání s jednou milou tureckou dívkou. Spolu jsme objevili hospodu U Sudu (????), vplížili se do slavného kubistického domu s půdou plnou zlatých rybiček a nemohli se nabažit jeden druhého – nebo snad toho skvělého města, které nás svedlo dohromady...? Teď, po roce a půl společného žití, jsem jí ještě víc posedlý než před naším setkáním.