Po pár týdnech, kdy jsem se seznamoval s městem, jsem se taky trochu začal učit česky. Neměl jsem v úmyslu snažit se o nějakou dokonalost. Na to by nebyl čas. Nechci tu zůstat navždy, srdcem stále patřím do Spojených států. Narodil jsem se v Atlantě, ve státě Georgia. Vyrostl jsem v Georgii. Moje matka vyrůstala v jihozápadní Georgii. Prozradil bych vám i v jakém městečku, ale to by to místo muselo být aspoň městečko. Její příbuzní tam bydlí dodnes. Jak asi uhodnete, strávil jsem tam taky značnou dobu a vylepšoval si tam svůj georgijský přízvuk. Ten se pak projevil jako překážka a zároveň zdroj zábavy pro Čechy.

“Djeeeky?”

Představili mě jedné Češce, mé vrstevnici, která zrovna dostudovala. Dohodli jsme se, že mi pomůže s češtinou, když já jí pomůžu s angličtinou. Když jsme se sešli poprvé, učila mě českou abecedu. Byl to boj. Jedno písmeno se mi pořád nedařilo. Ř. Z dvaceti pokusů mi na jeden má lektorka řekla: „To už je trochu lepší.“ Požádal jsem ji, ať to znovu zopakuje, a zase jsem to zkusil sám. „Ne, to není ono.“ Ani „díky“ neumím říct docela správně. Dodnes se snažím, je to přece zdvořilé. A Češi se smějí, ale v dobrém. Umějí ocenit moje úsilí.

Vlk z Wall Streetu

Čekal jsem na tramvaj na náměstí Míru a z plakátu na mě koukal Leonardo DiCaprio. Není to aspoň Vlk z Wall Streetu? Věděl jsem, že je to špatně, ale jak se proboha vyslovuje slovo, které má jenom tři souhlásky? Kam se poděly samohlásky? Už několik Čechů se mě ptalo, jestli jsem Angličan nebo Skot. Nedávno jsem byl v jedné restauraci a číšník se mě zeptal, co si dám k pití. „Jen sklenici vody,“ řekl jsem. „A odkud jste? Z Anglie? Ze Skotska?“ ptal se hned. Podobné věci se mi staly i v KFC, ve Starbucksu, v Hemingway Baru i v několika školách. To nejsou dotěrní lidé, jen jsou zvědaví.

Stav mysli: pohoda

A nevadí mi to. Lidé tady jsou natolik v pohodě, že se můžu klidně proklopýtat objednávkou kachny s bramborami a nepřipadat si při tom jako hlupák. Lidé tady jsou natolik v pohodě, že můžu jít na trh ve sportovních trenýrkách, ve starém triku, v pantoflích a v bílých tenisových ponožkách, a nikdo se po mně nebude ohlížet. Lidé tady jsou natolik v pohodě, že až příště přijedu do Denveru, budou to nervy. Právě to, jací jsou tady lidé, dodává tomuhle městu přitažlivost. Díky nim se cítím doma čtyři tisíce sedm set mil od domova.