Když jsem poprvé v roce 1998 přijel do Evropy, téměř ihned jsem začal slýchávat historky cestovatelů o městě na východu, kde je pivo levnější než voda a architektura stejně okouzlující jako ženy  proplouvající po místních dlážděných ulicích. Pro osmnáctiletého to všechno znělo až podezřele dobře. Po zklamání z předchozích zkušeností ze západní, globalizací proměněné, Evropy se Praha zdála být přesně tím místem, které jsem hledal.

K mému velkému překvapení to tu skutečně všechno bylo. A tak se z plánovaného čtyřdenního pobytu staly dva týdny. Svou roli jistě hrála i výhodná měna, zároveň na mě však silně zapůsobila zdejší eklektická architektura a tajemná, gotická silueta města. Tohle pro mě byla Evropa, jak jsem si jí pamatoval z pohádek provázejících mé dospívání. To byla ta Evropa, kterou jsem si vysnil během hodin dějepisu.    

První návrat mi chvíli trval – přesně řečeno, čtyři roky plné nostalgie – a od devadesátých let se mnohé změnilo. V roce 2002 již Praha byla jednou z hlavních turistických destinací, což znamenalo i konec romantickým procházkám po Karlově mostě. Během tohoto pobytu jsem i poprvé na vlastní kůži pocítil studenou pražskou zimu a navíc jsem i byl okraden. Zkrátka, věci se tentokrát neodvíjely dle mého očekávání, a tak i kdybych tenkrát hodil přes rameno do Vltavy stodolarovou bankovku, stejně bych si nemyslel, že se ještě kdy vrátím.

Přesto však nějak došlo k tomu, že jsem město navštívil hned po roce. V rámci rodinné dovolené jsem chtěl udělat dojem na otce tím, že ho vezmu do exotické země, která bývala v době, kdy on cestoval po světě, uzavřená za Železnou oponou. Pod žhavými paprsky červnového slunce jsem brzy znovu podlehl vášni pro pohádkové prostředí města a jeho užasnou historii. Skoro mi připadalo, jako by v samotném Starém městě bylo více historie, než v celé mé zemi.

Poprvé jsem se pokusil žít ve „městě tisíce věží“ v roce 2005, kdy jsem i zahájil kariéru učitele anglického jazyka a spisovatele na volné noze.  Vydržel jsem však jen šest týdnů, a to jednak kvůli své posedlosti Itálií, jednak i díky ponurému počasí a zamračeným pohledům, jichž se mi často dostávalo od zdejších obyvatel. Avšak v této fázi jsem se již poučil, že bych nikdy neměl říkat nikdy. A tak se po pár letech stalo, že ono „co kdyby“ nade mnou nakonec zvítězilo. Někde na dně duše jsem věděl, že si tím jednou budu muset projít.

Proto jsem v lednu 2008 přiletěl bez zpáteční letenky do Ruzyně. Během dvou týdnů jsem si sehnal tři různé učitelské práce a než se vrátilo jarní slunce, měl jsem již dost přátel, kteří mi otevřeli dveře, za něž se turisté dostanou jen zřídka. Nemohl jsem se nabažit obrovských pivních zahrádek, kde početné skupiny mladých lidí vydatně popíjí  Gambrinus bez sebemenšího náznaku násilí, což je téměř nemyslitelná věc u nás doma. V létě jsem již také měl českou přítelkyni a v určité době jsem vážně uvažoval o tom, že již nikdy neodjedu.

Věci se však mění. Během další zimy jsem zažil pět za sebou jdoucích nejchladnějších dní mého života. Celkem depresivní zkušenost pro někoho, kdo je zvyklý spíše na vlny horka a teploty přes čtyřicet stupňů. Tehdy jsem se také naučil, že ne vždy se kulturní šok dostaví hned, jakmile vystoupíte z letiště. Ba naopak, může se pomalu vplížit, když ho nejméně očekáváte. 

Na přelomu roku jsem už začínal být unavený z toho, že se ke mně v restauracích chovají, jako bych je obtěžoval a přestalo mě bavit připadat si jako zločinec pokaždé, když jsem někde chtěl zaplatit velkou bankovkou. Nakonec mě i otrávil věčný všudypřítomný pesimismus. Mé názory na místní zvyklosti se zároveň zhoršovaly s tím, jak jsem slýchával o mladých studentkách  „zamilovávajících“ se do ženatých mužů či do mužů dvakrát tak starých jako ony samy, zatímco mí mladí studenti z řad podnikatelů mi zase sdělovali, jak je v Čechách tradicí manželského života „užívat si“ s náctiletými dívkami. Na některé věci se zkrátka nedá zvyknout.   

Největší frustrace však byla spojena s tím, že na dně duše jsem si začal uvědomovat, že mi chybí domov a mořský vánek. Pro člověka, který vyrostl v pobřežním městě, je život ve střední Evropě značně náročný. Obzvláště když letenka domů stojí dvojnásobek měsíční mzdy.

Na druhou stranu jsem si všiml, že většina pražských expatů  má naprosto opačný problém. Zkrátka a dobře, nemohou odsud odejít. Až se budu na konci tohoto měsíce vracet na druhou stanu planety, tak to už vlastně bude popáté, co Čechy opouštím. A mám takový zvláštní pocit, že ani tentokráte nemůžu definitivně vyloučit, že to není naposledy. Že by bylo něco návykového ve zdejší vodě?