Na konci měsíce jsem odletěla zpět domů s tím, že jsem si sice pobyt užila, nicméně vrátit se do Prahy nehodlám Avšak doma jsem nemohla najít práci a ani počasí v Anglii nestálo za nic. Navíc mě bývalí spolužáci z učitelského kurzu zahrnovali emaily z nového pražského bytu, v nichž popisovali, jak je v Praze vše skvělé a jak si každý z nich zvládl do tří týdnů najít práci. Navíc měli v bytě jednu volnou postel a tak jsem se rozhodla vrátit se zpět. Jakmile jsem zahlédla Prahu z okénka přistávajícího letadla, přemohl mě zvláštní pocit domova.
A tento pocit mi zůstal, přesto že se mé názory na město podstatně změnily. Na začátku mi připadalo strohé a cizí, a to ani ne tak kvůli jazyku, jako spíš díky odlišným budovám a zvykům obyvatel. Hlavně tedy metro, se svými dlouhými eskalátory a soupravami plnými zamračených lidí, kteří na vás bez mrknutí zírají, mě velmi zneklidňovalo. Připsala jsem to však na vrub dědictví komunismu a pokud je tomu stále tak, já si toho už nevšímám.
Pocit, že Praha jakoby patřila do jiné éry, ještě umocňuje místní studená zima. První noc ve městě jsem strávila v Café Imperial, v pokoji, do nějž se vstupovalo skrz dvoje těžké dřevěné dveře. Člověk si tak trochu připadal, jakoby při vstupu dovnitř procházel skříní, což byl klaustrofobický a současně zvláštně kouzelný zážitek. Můj první byt měl podobnou atmosféru, všude dřevěné podlahy, těžký, starý nábytek a průchozí místnosti umocňující cizokrajný pocit. V té době jsem ještě nevěděla, že většina bytů je zařízena nábytkem z Ikei a průchod cizí ložnicí při cestě do té své brzy pozbyl veškerý půvab.
Nacházela jsem a stále nacházím potěšení ve většině místních zvyků. Líbí se mi například zdravení ve výtazích, což se nedělá v Anglii, nebo to, že i v hospodách je obsluha (i když mrzutá). A taky je skvělé, že lidé mohou brát všude s sebou své psy, a že malé obchody mají na stěnách otvíráky pro každého, kdo chce pít za chůze.
Samozřejmě že mě stále některé věci frustrují, nejvíce pak to, když je mi účtována vyšší cena v restauraci, protože jsem cizinka. To bych ještě mohla akceptovat na Starém městě, ale když mi vytisknou účet v místní žižkovské pizerii se spropitným ručně dopsaným dole pod tištěným textem, zatímco všichni místní kolem dostanou standardní, v ruce napsaný, účet, tak to mě skutečně rozčílí. Obzvláště když jsem si objednala v češtině a navštívila stejný podnik několikrát předtím.
Avšak obecně je tu jen pár negativ. Myslím, že hlavním důvodem, proč jsem v Praze zůstala tak dlouho, je zdejší přístup k životu. Připadá mi, že se Češi neberou příliš vážně, a že vědí, jak vybalancovat práci se zábavou. Ve srovnání s jinými místy, kde jsem žila a pracovala, tu panuje uvolněná atmosféra. Také bych řeka, že se český humor dost podobá britskému, možná je jen o trochu černější, a tak jsem se v Čechách snadno zabydlela a našla si tu přátele.
Teď jen kdybychom mohli nějak přesvědčit obyvatele, aby sbírali výměšky svých mazlíčků, pak bych se snad i mohla v klidu procházet a obdivovat zdejší nádhernou architekturu, aniž bych měla neustále křeč za krkem z toho, jak musím pořád kontrolovat, kam šlapu…
