Příjezd do města, do kterého jste se přistěhovali a máte mu v dohledné budoucnosti říkat domov, je nepopiratelně jedna z nejvíc vzrušujících, povznášejících, zároveň děsivých a strašidelných zkušeností v životě. Příjezdem s mou půvabnou českou ženou a devítiměsíční holčičkou z Austrálie, velkého jižního, suchého kontinentu, na práh jednoho z nejstarších a nejkrásnějších měst světa, hlavního města České Republiky – Prahy,  začala má nová cesta životem v Praze. Společně se pouštíme do něčeho, o čem doufáme, že to bude kouzelná cesta poznávání a objevování. Přijeli jsme v polovině zimy a přivítal nás úžasně mrazivý a slunečný den, kdy se vše okolo vás jen třpytí, a to jsem považoval za dobré znamení. Spokojeně jsem si v duchu řekl „všechno bude fajn, zvládnout zimu nebude tak těžké“. Když jsme se druhý den ráno probudili, všude byla čerstvá sněhová peřina a foukal studený, ostrý vítr. První poznámka v mém deníku byla „už nikdy se nepokoušej předpovědět české počasí“.

A jak jsme se zabydlovali v našem novém životě a okolí, zjistili jsme, že nejlepším způsobem jak cestovat po Praze je městská hromadná doprava. Dobře fungující kombinace tramvají a metra poskytuje pohodlnou a rychlou cestu k vašemu cíli. Některé stanice metra mají hodně příkré eskalátory a zdá se, že jezdí poněkud rychleji než ty, se kterými jsem se setkal při svých dřívějších cestách. Když jsem jel poprvé metrem na Náměstí Republiky a stál na eskalátoru, pamatuji si, jak jsem si říkal „tak takovéhle to asi je, když  jedete na lyžích ze svahu“. Ty schody byly prudké, hluboké a rychlé. Když jsem se konečně dostal ven, město se odhalilo v celé své kráse. Praha je naprosto opojná, všude kam jdete, je to jako na pohlednici, která čeká na to, abyste ji poslali. Procházím se po Starém Městě a jeho spletitých uličkách, kde se mísí zvuky, různé vůně a překrásná architektura. Srdcem celé této báječné symfonie, kterou budu s nadšením více a více objevovat, je nádherný Karlův most na řece Vltavě.

Jsem velkým milovníkem cizích kuchyní a kdykoliv jsem navštívil novou zemi, dopřál jsem si tu radost a okusil místní pokrmy. S velkou netrpělivostí jsem proto čekal na příležitost vyzkoušet tradiční českou pohostinnost, zvyky a kulinářské umění. Byli jsme pozváni do okouzlující české restaurace - Charleston. Výzdoba byla tradičně česká a když jsme dorazili, uvnitř bylo teplo, zakouřeno, rušno a vládla tam přátelská atmosféra. Byli jsme usazeni  ke stolu a ihned jsme si objednali pití. Ještě než jsme se stihli podívat na menu, měli jsme na stole naše piva. Za tu krátkou dobu, co jsem tady, jsem zjistil, že když si s někým připíjíte na zdraví, musíte se mu dívat do očí, je to vlastně slušnost. Soudě podle kouřové clony, která byla okolo nás, jsem zjistil, že pro mne, jakožto nekuřáka, bude docela těžké najít nekuřáckou restauraci. Některé restaurace mají nekuřácké prostory, ale popravdě je to spíše symbolické, protože jak všichni víme, kouř nerespektuje neviditelné zábrany. Ale tohle nemohlo zkazit náš příjemný večer. Zpátky k jídlu. Na začátek jsem si dal výbornou fazolovou polévku a potom oblíbený český pokrm - svíčkovou, která se skládala z plátku masa, velké porce knedlíků s omáčkou s brusinkami a kopečkem šlehačky. Byl to opravdový chuťový zážitek, který, doplněný několika pivy, byl perfektním začátkem mé kulinářské cesty českými jídly.