Když se ale člověk dostane z podzemí a jde ulicemi, začnou se objevovat barvy a možná i lidi.

Viděl jsem několik českých nezávislých filmů a všiml jsem si v nich záliby ve všelijakých strašidlech a temných bytostech, takže když je člověk ve městě a dívá se na zdi a graffiti, za chvíli uvidí i zbytky portrétů zombie… No, přinejmenším tedy na starých zdech namalované lebky, což podle mě nestačí na podporu mé teorie o Praze a její lásce k punkové kultuře.

Neříkal jsem to už jednou? Tak to asi radši přeskočím. Ale ano, Praha nesnáší/miluje punkery… a co zombie?

Dokonce tu mají každý rok i průvod zombií, takže bych řekl, že vyndat si občas mozek z hlavy a zatancovat si je dovoleno.

Otázka pohostinnosti

Když se tu konečně zařídíš a máš místo, kam se můžeš po dni plném dobrodružství vrátit, zjistíš, že se se dá v tomhle městě žít celkem pohodlně, ať už máš zájmy jakékoli.

Klíčová je řeč, protože když člověk dokáže komunikovat v češtině, otevírají se mu dveře do tajných světů, a mohl by najít i cestu po duze tam a zase zpátky.

Vím, že to zní namyšleně, ale je to skoro jako jazyk pana Tolkiena a zrovna takoví jsou i lidi, které můžeš potkat.

Happyend

Stejně jako ve většině jiných kultur po celé planetě (snad s výjimkou kanibalů) je záhodno, aby si člověk našel parťáka a začal něco podnikat.

…A ne že bych nebyl podnikatelský duch, ale musím říct, že můj poslední záměr mě nechal stát na křižovatce, a já teď váhám, kam na trhu takovouhle investici nasměrovat.

Ale stejně, i pro mě hraje občas jukebox Dylanovy písničky a pestrobarevná světýlka blikají na Staroměstském náměstí, kde se orloj nikdy nezastaví.