Raději umírněně

Časem jsem přišel na to, že bych se měl snažit být trochu rezervovanější, když se pohybuji někde venku. Myslím tím veřejnou dopravu. Češi nemají zrovna v lásce cizince, kteří na celý autobus, tramvaj či metro dávají hlasitě najevo, jak jsou důležití. Mírnit se je lepší. I když si tu a tam s nějakým rodilým mluvčím příjemně anglicky poklábosím. Většinou o tom, odkud kdo jsme, jakou práci děláme a jak se nám tu líbí. Když řeknu, že jsem z Londýna a zbožňuju to tady, další, co uslyším, je většinou: Vážně?!

Říkal jsem vždycky své ženě, že bychom neměli mluvit anglicky, dokud metro nedojede alespoň na Budějovickou, protože tam už se po nás lidi přestávají divně koukat. V Hájích, kde bydlíme, asi zní angličtina ostatním dost nezvykle.

Dopravní blues

Co se týče dopravní etiky, mají se lidé ještě hodně co učit! Stát (na zastávce) ve frontě, to tady vůbec neexistuje. Pořád mě překvapuje, jak jsou v Praze všichni tolerantní k různým neomalenostem a narušování svého osobního prostoru. Lidské chování mě hodně zajímá a často si ho všímám právě při cestování. Zrovna předevčírem seděla naproti mně paní a měla smůlu, že se na ni nějaký chlap lepil tak těsně, že si svoje intimní partie málem opíral o její ruku! A ona párkrát převrátila oči v sloup a tvářila se docela stydlivě, ale neřekla mu ani slovo. A já jsem tak doufal, že to udělá! On si to samozřejmě vůbec neuvědomoval.

Taky tu lidem ani nijak nevadí, když je někdo jiný odstrčí, aby se sám dostal, kam potřebuje.

A ještě jedna věc – ten puch...! Někdy je to hrozné…, vážně. Je to opravdu nepříjemné, když je cítit, že se někdo nemyl. I když většinu lidí to asi netrápí. Zato můj syn (který má ADHD = porucha pozornosti, hyperaktivita – pozn. překl.) se k tomu velice často vyjadřuje! Řekne třeba: Někdo tady smrdí. Kdo je to, tati? A ukáže na někoho: Je to on, tati? Někdy je to docela slušný trapas.

Ta lepší stránka

Cestování – hlavně metrem – je hodně rychlý a spolehlivý způsob, jak se pohybovat po tomhle krásném městě. Za 550 Kč měsíčně si člověk prostě nemůže stěžovat. Často jezdím MHD se synem, protože to je jeho nejoblíbenější zábava na světě. Legrační jsou naše dialogy, protože on příliš anglicky nemluví, takže se mě ptá na milion věcí česky, ale já mu anglicky odpovídám. To kolem vyvolává různé, nejčastěji udivené pohledy a úsměvy, ale rozhodně jsou to pro mě dobré lekce! Což mě přivádí k následujícímu:

Jak se učím česky

Moje nedostatečné znalosti češtiny mě hodně frustrují! Je to moje chyba, protože se neumím přinutit učit se, když mám čas. Po práci s dětmi, kterou vykonávám, bývám na konci dne úplně vyčerpaný. Používám Memrise, onlinový učební nástroj, který mi dost pomáhá se slovní zásobou, ale stejně bych se měl snažit mnohem víc mluvit. Sice se domluvím, ale nestačí to. Když se mě kvůli mé primitivní češtině ptají, jak dlouho tu žiju, tak často i zalžu! A jak dlouho jste v Praze? A já na to většinou zamumlám: Ale, už zhruba rok! Nó, to tedy mluvíte fakt dobře! Jo…, díky!