V jednom z mých oblíbených míst, kam chodím posedět a popít, se například potkávám se skupinou lidí, čítající deset až dvanáct různých národností! Míří sem lidé z různých zemí, jako je například Nigerie, Norsko, Švédsko, Somálsko a i přes rozdílnost jazyků si dobře rozumíme. Do tohoto koktejlu kultur samozřejmě patří i Češi! Občas se mi stane, že mě některá skupina pozve trochu víc mezi sebe. Jednou z méně známých komunit jsou Afgánci – relativně malá a uzavřená skupina lidí, kteří se z pochopitelných důvodů rozhodli žít v Praze. Párkrát jsem byl pozván na večírek, kde jsem ke svému překvapení odhalil „novou vlnu afgánské hudby“- afgánský zpěv podbarvený afgánskou hudbou, vycházející z elektronických kláves. Stejně jako ostatní národností skupiny i oni si sebou přinesli co je jim vlastní a obohacují tak českou kulturu novými zvyky a chutěmi. Zkuste si představit, jak by vypadala pražská kuchyně, kdyby ve městě nežila pestrá směsice „expatriotů“. Žádné gyrosy, pizzy, hamburgery, čínská či thajská jídla. Vepřo-knedlo-zelo, stejně jako mnohá další česká jídla, jsou bezpochyby skvělým pokrmem. Avšak právě díky mezinárodním komunitám se z Prahy stalo místo, které se může chlubit širokou škálou mezinárodních pokrmů. Ve Velké Británii indické kari nahradilo tradiční „Fish and Chips“ (ryba a hranolky). Nic proti kari. Bohužel však došlo k tomu, že se z tradiční britské, v oleji nasáklé, kombinace soli a octa stala poněkud drahá delikatesa.

A jak se tak cizinci žení a vdávají s Češkami či Čechy, rodí se nová generace, která obohacuje českou společnost. Měl jsem to potěšení potkat jednoho mladíka z Izraele, který se představil slovy Jmenuji se David, vím, že je to biblické jméno, a že jsem z Izraele, ale pořád jsem ještě člověk. Toto prohlášení skvěle rozptýlilo veškeré předsudky, které bych snad mohl mít. Lidé mají více společného než odlišného a nejdůležitější je pro ně žít v harmonii a dělat to, co považují za podstatné. Největším problémem, kterému cizinci při příjezdu do Čech čelí, je jazyková bariéra. Bez možnosti výuky češtiny za přijatelnou cenu se může stát, že v Čechách vzniknout izolované skupinky „expatriotů“, které se jen těžko budou integrovat do společnosti. Přestože angličtina je považována za jakýsi společný komunikační jazyk, celkovou situaci to neřeší.

A kde že jsou v Praze místa, kde se dá příjemně odpočívat, když je tak horko, že každý pohyb se rodí v potocích potu? Když dokonce i procházka ve stínu je zážitkem oroseným kapičkami potu? V Praze je pár chladných míst, kam se můžete uchýlit před bodavými slunečními paprsky. Myslím tím pivní zahrádky, tyto osvěžující oázy, ukryté pod stínem stromů. Jednou z nejlepších je nově zrekonstruovaná podolská pláž. Ještě stále je tu vzdáleně cítit vůně laku a spíše než stromy tu stín poskytují slunečníky. Přesto je toto místo jak stvořené k odpočinku. Ti, kdo nehledí na korunu, si můžou pochutnat na koktejlech a labužnických pokrmech v restauraci, kde „Tequila Sunrise“ (koktejl „Tequilové svítání“) nikdy nezapadá. Ale samozřejmě, že i tady najdete všudypřítomnou klobásu a pak i levnější pivo – stačí jen popojít pár kroků podél řeky. Někdo rád to a jiný ono, stačí si jen vybrat na co máte chuť. Je to místo, kde se zabaví i děti, což dává rodičům možnost si v klidu a bez dozoru hrát. Slunce tu svítí stejně na bohaté i ty, co mají do kapsy hluboko, zkrátka ideální místo na uhašení žízně po celodenní námaze. Takováto zákoutí jsou učiněný poklad. Dávají možnost vychutnat si plnými doušky léto, které by nám jinak mohlo lehce proklouznout mezi shonem všedních dní.