Když je člověk jiný  

Člověk si zvykne na pasivně-agresivní chování; když o něco požádá, nedočká se odmítnutí, ale ani jasného souhlasu. Je to takový mrak slůvek „ano ano“ a „ne ne“, člověk se cítí uspokojený a ujištěný, ale nakonec stejně dostane jen to, co se mu ten druhý uvolil poskytnout. Doslova se to dá nazvat „Švejkův syndrom“.

Člověk si udělá názor hlavně na začátku. Začínala jsem tu jako řádná studentka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nikdo z Čechů proti vám neprotestuje, všichni se zdvořile usmívají, slyšíte kolem sebe samé „dobrý den!“, ale v podstatě vás nepřijmou. Není to nic osobního, není v tom ani zaujatost profesorů vůči cizímu umění, prostě jen preferují společnost Čechů a české umění na zdech. Přestože je to ale dost běžný postoj, není to naštěstí pravidlo bez výjimek; pro studenta cizince se vždycky najde šance na přežití, a tak se vždy najde kousek nějaké zdi, kde mohu svou práci vystavit.

Dá se to ovšem krásně pochopit z dějin tohoto národa. Po stovkách let rakouské nadvlády sem na chvíli zavanul čerstvý vzduch, jenže hopla, už tu byli Němci a hned po nich zase Rusové. Takže Češi si vypěstovali tenhle mírný diplomatický způsob jednání, aby dokázali vycházet se svými okupanty, a mají právo nebýt cizincem nadšeni na první pohled. Člověk prostě musí zůstat v klidu a oni si na vás zvyknou a pak ukážou i svou skutečnou, přátelskou tvář.

Umění ve skříni

Když se rozhlížím po ulicích, po všedním životě, musím přiznat, že jsem nikdy dřív nezažila, aby se lidé tolik věnovali tradičnímu umění. Obyčejná postarší paní vám po chvíli hovoru ukáže skoro profesionální ilustrace, které nakreslila jen pro pobavení svých dětí. Člověk, který žije celý život sám v horách, kterého bych podle svého mínění nazvala trampem, si navrhuje vlastní grafické písmo a ručně tiskne knihy s příběhem, který také sám napsal a které se nyní vystavují ve vybraných muzeích. A další, v bílých ponožkách a v sandálech (to je takový český zvyk), vyřezává nádherné sochy ze dřeva, ale pracuje jako řidič. Zkrátka každý druhý člověk je tu takový skromně nenápadný umělec.

Zákazníci z nebe   

Výtvarníci si velice často stěžují na nevkus svých zákazníků. Jako výtvarnice na volné noze musím říct, že v určitém ohledu je tohle země zaslíbená. Poznala jsem už díky své práci spoustu lidí, kteří mají velké pochopení pro vizuální estetiku. Nezáleží na tom, jakou mají profesi; ať už je to psycholog, ředitel hotelu, nebo uklízečka, lidé prostě umějí ocenit dobrý design; dokonce ani nepožadují například zářivější barvy, větší logo a podobně.  I když neplatí to stoprocentně, samozřejmě jsem už zažila lidi, kteří se o větší logo budou i hádat, ale stejně, ti ostatní mi ke spokojenosti stačí.

A tak si tady v Praze žiji, obklopená uměním a přírodou, vlezlými zimami, mizerným jídlem a ještě horšími službami, tramvajemi, které řídí ženy, revizory, kteří se dají snadno ukecat, hustou sítí kin, kde nekoupíte popcorn, levným pitím a taky poznatkem, že pivo vlastně léčí kocovinu.