Ostrou zatáčku pod Vychovatelnou, Pražany překřtěnou na „heyndrichovu“, už před mnoha lety nenávratně zničila nová dopravní radiála. Právě tady před pětašedesáti roky napsal československý protifašistický odboj jednu ze svých nejvýraznějších kapitol. Na jejím konci pak byla smrt jednoho z pěti nejmocnějších mužů Třetí říše, který byl, což se ví jen málo, spojeneckými zpravodajci hodnocen jako potenciálně nejrizikovější možný nástupce samotného Adolfa Hitlera. Proto se také stala jeho likvidace výraznou prioritou.

Kdo chtěl Heydrichovu smrt

Některé současné úvahy směřují dokonce tak daleko, že o neslavném Heydrichově konci rozhodla vysoká politická a především zpravodajská hra. Českoslovenští vojáci vycvičení ve Velké Británii a s nimi dlouhá řada dnes prakticky zapomenutých občanů tehdejšího protektorátu v té hře sehráli jen svou přidělenou roli. Má se za to, že Heydrich díky svým vysokým funkcím disponoval ohromným množstvím informací a jelikož s nimi dokázal umně manipulovat, mohl a fakticky chtěl vládnout tak, že jiní mocní Třetí říše z něj sami dostali strach. V této souvislosti se hodně mluví nejen o intrikánovi Himmlerovi, ale především o admirálu Canarisovi, jenž byl podle některých spekulací v dubnu 1945 popraven, když se přišlo na to, že byl britským superagentem.

Tato hodnocení však přísluší historikům a archivním badatelům. Co za atentátem stálo je, ve světle projeveného hrdinství zúčastněných parašutistů a lidí, kteří jim před atentátem i po něm pomáhali, nedůležité. Koneckonců, je přece zřejmé, že ačkoliv mohl mít samotný atentát mnohem významnější důvod, než projev protifašistického odboje, byl proveden Čechoslováky a především Češi za něj pykali. Po Heydrichově smrti následovalo stanné právo, zatýkání, mučení, popravy jednotlivců, skupin, dokonce celých vesnic.

Jsou věci, na které by se také proto zapomínat nemělo. Den před pětašedesáti lety, který letos připadá na neděli, k nim rozhodně patří.

Jak se to odehrálo

Rok 1942, sedmadvacátý květen. Silnice v Libni, stoupající do kopce s ostrou zatáčkou pod Vychovatelnou. Jezdívá tudy tramvaj č.3, která zahýbá vzhůru do Kirchmayerovy třídy, kde se spojuje s linkou č.14.

Je devět hodin. Tři muži na bicyklech se nenápadně rozmisťují kolem refýže tramvaje č.14. První muž (Jozef Gabčík) si v kleče připravuje ve své aktovce, přikryté balónovým pláštěm, do pohotovostní polohy automat Sten-gun ráže 9mm. Nemá však možnost se přesvědčit, zda je náboj správně v hlavni. Druhý muž (Jan Kubiš) čeká na chodníku pod Vychovatelnou, v ruce drží aktovku, má v ní dvě bomby. Třetí muž (Josef Valčík) přechází o sto metrů dál po tehdejší Kirchmayerově třídě, v kapse zrcátko, jimž má dát znamení...

Čas se nesmírně vleče, uplynula více než hodina, protektor má proti svým zvyklostem zpoždění. Konečně! Je asi 10:30. Valčík spatřuje na horizontu Kirchmayerovy třídy mercedes. Vytahuje zrcátko, češe se, odrazem slunečních paprsků dává znamení těm dvěma. Gabčík - prostovlasý mládenec v hnědém obleku a baloňákem přes ruku - skáče z chodníku do jízdní dráhy před automobil, jakoby chtěl stihnout odjíždějící tramvaj. Skřípění pneumatik. Gabčík odhazuje baloňák a namíří Sten-gun proti Heydrichovi. Zbraň však nevystřelí!. Nejspíš se vzpříčil první náboj, což se u těchto automatických pistolí občas stává. Heydrichův řidič Klein sahá po revolveru a pronásleduje Gabčíka, který mezitím vytahuje zásobní pistoli z náprsní kapsy. V divoké honičce Kleina postřelí a běží dál, aby se u Trojského mostu ztratil v davu. Heydrich se snaží vyprostit ze sedadla, když vstupuje na scénu Kubiš a jeho bomba. Ohlušující detonace, střepina bomby zasahuje do obličeje i Kubiše, který však nedbá na bolest a krev a mizí mezi zpanikařenými cestujícími, kteří se hrnou z tramvaje č. 3. Zasažený protektor se mátožně potácí a padá k zemi. Do nemocnice na Bulovce jej odváží stěhovací dodávka firmy Holan, zastavená strážníkem.

Konečná diagnóza nejistá

V operační knize nemocnice na Bulovce z roku 1942 stojí pod číslem 1169 (pacient R. Heydrich) strohé sdělení: střelné poranění zad a ruptura (tedy natržení) sleziny. Pamětník operace, která trvala asi 60 minut, lékař provádějící anestezii, MUDr. Alois Honě, vzpomíná, že rána byla silně znečištěna vycpávkou ze sedadla auta a jinými nečistotami, že z ní byl vyjmut mosazný předmět velikosti 4x2cm, plechový kousek karoserie Mercedesu, střepina anglické bomby... A odstraněna poškozená slezina. Průběh operace byl zcela normální a pacient se ocitl mimo nebezpečí.

Brzy se jeho stav začal zlepšovat a 3. června údajně sám vsedě poobědval! V říši však českým lékařům nedůvěřují a vysílají do Prahy německé specialisty. Proto přijíždí Himmlerův osobní lékař Dr. Gebhard a slavný německý chirurg profesor Sauerbruch. Oba odmítali další „odbornou posilu“ - Hitlerova osobního lékaře MUDr. Morella. Jakmile však převzali němečtí experti 3. června Heydricha do péče, jeho stav se nápadně rychle zhoršil. A 4. června ráno Heydrich zemřel.

Údaje o konkrétní příčině Heydrichovy smrti se rozcházejí. Pitvu provedli němečtí profesoři - Hamperl a Weyrich, originál pitevního protokolu však záhodně zmizel.

Osud atentátníků

Na okresní četnickou stanici v Benešově byla dne 14. června 1942 doručena obálka s anonymním dopisem: „Zastavte pátrání po pachatelích atentátu... , ježto pachateli jsou jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě...“. Tímto málem přehlédnutým psaním si vyrobil alibi bývalý československý voják, neúspěšný člen výsadkové skupiny Out Distance, Karel Čurda. Zaměnil službu vlasti za soukromé zájmy a ze skupiny byl vyloučen. Teď se policejně nehlášený ukrýval na půdě v domě své matky v Nové Hlině v okrese Třeboň. Za to mu hrozil, ale i jeho matce, trest smrti. V novinách se však 13. června 1942 dověděl, že pohrůžka zastřelením za přečiny proti říši - a pobyt bez policejního ohlášení mezi ně patřil - se nevztahuje na osoby, které nejpozději do 18. června do 20 hodin poskytnou gestapu údaje přispívající k objasnění atentátu.

Pachatele atentátu přece dobře zná a tak 16. června přichází dovršit osobní dílo zrady, započaté anonymem, na pražské ústředí gestapa. Výslech Čurdy provázený počáteční nedůvěrou a bitím, trval s přestávkami celou noc. Čurda vylíčil celý svůj životopis, udal jména parašutistů, s nimiž byl shozen, jména osob, u nichž dříve viděl předměty nalezené po atentátu na místě činu, jména všech přechovávačů, které znal. Věděl, že pistole jednoho z atentátníků byla v aktovce zabalena a přikryta trávou. Mimochodem tento fakt, jenž byl všeobecně známý, gestapáky přesvědčil, že Čurda ví, o čem mluví. Jediné, co nevěděl, bylo současné místo úkrytu atentátníků. To už však nebylo na základě udaných indicií těžké odhalit. Během 17. června bylo gestapem zajištěno asi deset nebo dvanáct rodin, jež měli podle Čurdy s atentátem něco společného, a ještě týž den večer už na gestapu věděli, že se pachatelé atentátu ukrývají v katakombách řecko-pravoslavného kostela Karla Boromejského (dnes Cyrila a Metoděje) v pražské Resslově ulici.

Brzy ráno 18. června, přesně ve 4:15, je kostel obklíčen jednotkami SS pod velením jejich Sturmführera Pannwitze. V poutech je přivezen farář Čikl, aby kostel odemkl. V kryptě se v tu chvíli ukrývá sedm mužů - tři atentátníci, dále nadporučík Adolf Opálka, který se měl postarat o zpáteční transport atentátníků do Anglie, a tři další parašutisté (Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý), kteří byli vysazeni koncem dubna v prostoru Křivoklátských lesů jako záložní skupina. Nemají šanci utéct, ale nejsou ochotní se vzdát. Brání se střelbou z pistolí a granáty. Jsou přivoláni hasiči - stříkacími hadicemi naplňují oknem kryptu vodou asi do výše jednoho metru. Poslední náboj si ušetřil každý z bojujících parašutistů sám pro sebe. Samotnému konci je před kostelem přítomen sám státní tajemník K. H. Frank. Na oltářním koberci na chodníku je následně do řady poskládáno sedm mrtvých těl.